Pád do iluze světa

Pád dítěte do iluze světa začíná odloučením od matky v jeslích.
Pád do iluze světa

Svět posedlý časem, ukvapenými termíny a deadliny, plný stresu a strachu, nevznikl náhodou. Pro pochopení námi stvořeného světa, se společně vydejme zpět do jeslí.

Pozn.: Tento text volně navazuje na předchozí článek, ve kterém jsem se zamýšlel nad zajetím naší společnosti v pasti chronologického času (více zde).

Vyloučení viny

V úvodu je třeba zmínit, že autor tohoto textu zatím není rodičem a nemá proto zkušenost s tím, jaké to je vychovávat děti a zajišťovat jim v dnešní společnosti důstojný život. Účelem tohoto textu proto není kritizovat matky ani rodiče a to ani své, ani ostatní.

Cílem textu je pouze poukázat na vlastní zkušenost z pohledu člověka, který byl nucen se ke své zkušenosti z dětství vrátit v dospělosti. Záměrem textu je také přimět čtenáře k zamyšlení nad zaběhlým způsobem výchovy dětí. Tato zkušenost také nemusí být univerzální a slouží tedy spíš jako podnět k zamyšlení.

Když se řešení stává problémem

Prvním velkým krokem v životě nedávno narozeného člověka je nástup do jeslí. Je to obvykle první střet s takovým světem, který v dospělosti tvoří naši realitu. Nástup do jeslí pro malého človíčka znamená především odloučení od matky, která musí vyhovět požadavkům tohoto světa. Musí pracovat, vydělávat peníze, aby její rodina v dnešním světě vůbec mohla důstojně žít.

Do zařízení, kterému říkáme jesle, se človíček dostává ve velmi útlém věku, zhruba 3. roku života. Může přitom být ještě velmi rád, že se narodil v Čechách a ne v nějaké „pokrokovější“ společnosti, která dovoluje matkám být se svými dětmi třeba jen 2 měsíce po porodu, než se musí vrátit do práce.

Jesličky jsou údajně místem, kde si děti rády hrají. Říká se, že je pro ně vhodné být v kolektivu dalších dětí, že se učí sociálním dovednostem. Také já jsem tímto zařízením prošel, jako mnozí z nás. Několik málo zajímavých vzpomínek mi z toho období opravdu zůstalo.

To dobré…

Některé z těch vzpomínek jsou i dobré. Třeba to, jak se o mě paní, kterým se říká vychovatelky, staraly. Když jsem například něco nechtěl jíst, připravily mi jinou variantu, na které jsem si pochutnal. Pamatuji si i dětskou kuchyňku a zvokohru s paličkami, kterými jsem bubnoval na hrnce v kuchyňce.

Pamatuji se také, jak nás po obědě ukládali ke spánku a jak jsem často ležel na postýlce mezi ostatními. Pamatuji se, jak se mi nechtělo spát, ale přesto jsem tam musel ležet, a tak jsem jen koukal kolem sebe. Když se to ale musí, tak to člověk holt zkouší a doufá, že to přinese nějaké ovoce.

To méně dobré…

Z tohoto období mi však také zbyly i některé pocity, které bych snad ani mít nemusel. Přestože jsem o nich dlouho ani nevěděl, tak jsem je v sobě měl dlouho skryté a překryté mnohými myšlenkami a pocity následujích let.

Z nějakého důvodu si totiž pamatuji ten pocit ze dne, kdy jsem se v tomto zařízení ocitl. Pamatuji se, jak mě matka předala těmto cizím vychovatelkám a chvíli na to se vytratila. Možná odešla v mém zájmu, ale až moc přesně si pamatuji, jak jsem se přitom cítil. Pocity, které mi z toho dne na dlouhé roky zůstaly jsou úzkost, odtržení a opuštění.

Zůstal mi z toho dojem, že jesle jsou místem, kde matky odkládají své děti a opouští je. Ještě v pozdějším věku jsem pociťoval váhavou úzkost, když jsem procházel kolem onoho místa zvaného jesle.

Možná i další děti s podobnou zkušeností získají pocit, že se o ně matka z nějakého důvodu nechtěla starat. Bezbranného človíčka přece zanechají na neznámém místě s cizími lidmi a jen tak odejdou. „Co jsem jí provedl“, může pak znít nevědomá a nevyslovená otázka. „Čím jsem vinen, že mě matka takto opustila?“

Malé dítě nechápe, netřeba vysvětlovat

Človíček je přece to čemu se říká dítě, které údajně ještě nic nechápe. Nikdo mu proto nic nevysvětlí a když ano, tak jen zběžně. Tak mladý člověk možná slova vysvětlení ani nepochopí, protože neví, co všechno je v tomto světě nutné dělat, aby přežil. Bezpečně však chápe a rozeznává svoje pocity. Bezpeční od strachu. Jednotu od odloučení.

O to tvrdší je pak pád do iluze, nebo jak se většinou říká, reality tohoto světa. Světa nebezpečí, boje o přežití a samoty, který nastane, když matka a s ní spojené bezpečí v tomto světě najednou zmizí. Nejspíš není nutné, aby byl človíček u matky nepřetržitě, ale měla by zřejmě být tak nějak „poblíž“ alespoň v prvních 5 letech života. V té době se totiž vyvíjí základní principy fungování v materiálním světě.

Odloučení od jednoho z nejdůležitějších lidí v životě  – matky – ve velmi ranném věku pak člověka může v mnoha případech poznamenat na celý život. Ačkoli jsem tuto zkušenost sám snad již překonal, tak mi připadá, že ve společnosti cítím jakýsi strach, neustálý boj a nedůvěru. Jak bychom taky mohli věřit jiným, když už jsme od mala vystaveni strachu a boji o přežití?

Zdá se mi proto, že se nám ten outsourcing v zájmu efektivity a snahy dostat ženy do práce co nejdřív za každou cenu, občas trochu vymyká z rukou. A možná nám tím i vytváří základ k celoživotnímu emočnímu strádání.

Jak to ale souvisí s časem?

Jakou to však má souvislost s tématem zajetí v čase o kterém tu byla řeč minule?

Souvislost je podle mého v tom, že jedná o první krok k postupnému zformování člověka do podoby podřízeného tvora, odloučeného od celku a s poškozenou sebeúctou. Tedy jakéhosi užitečného sluhy. Komu by ale měl sloužit? Připadá mi, že nejlépe komukoliv jinému, jen ne sobě.

Typickým příkladem by mohla být taková nadnárodní korporace. Člověk tam vykonává svěřený díl činnosti, aniž by měl možnost sledovat a uvědomovat si dopad svých akcí na sebe sama, ostatní lidské bytosti, přírodu či planetu. A i když je uvidí, bude mít problém se postavit na odpor lidem, kterým se říká nadřízení. To jsou ti lidé, jejichž požadavky a úkoly mají vždy přednost. Bez ohledu na to, že mohou být v přímém rozporu s vlastními zájmy člověka či etikou.

Vliv těchto zkušeností z raného dětství se nám však plně ukáže až později. V příštím díle zavítáme do školky a základní školy, jejichž cílem je člověka zformovat a naučit ho životu ve společnosti.