Nápomocní Italové. Problém s vlaky. Plné hostely v Pompejích mě zavedly do pozoruhodného hotelu na náměstí. Prohlídka starého a z popelu vykopaného města Pompeje.
Po náročném lodním výletu po Středozemním moři jsem zamířil směrem na Řím. Cestou jsem měl hned dvě další zajímavá místa, která jsem navštívil: Pompeje a Neapol. Hned od počátku mi přálo štěstí. Zjistil jsem, jak jsou Italové přívětiví lidé s neutuchající chutí člověku pomoci.
Hned první den po vylodění jsem tak strávil ráno na pláži se dvěma italskými rodinami. Na jednu jsem mluvil anglicky a na druhou španělsky. Oba muži pracovali v kožedělném průmyslu, který má zde v Kampánii výsadní postavení.
Pan Guiseppe byl dokonce majitelem podniku na výrobu kožené galanterie a jako správný obchodník mě nezapomněl podarovat vizitkou a informovat mě o výhodách skvělých italských kožených výrobků.
Rozhádaný autobus?
Při první cestě směrem do Pompejí jsem vyrazil z městečka Vietri sul Mare do města Salerno. V autobuse jsem se zeptal jedné starší paní, kde mám vystoupit, abych co nejsnáze nalezl vlakové nádraží, načež se po celém autobuse rozohnila vášnivá diskuse. Po několika minutách vykrystalizoval ze spolucestujících hoch, který mě až před budovu nádraží odvedl.
Tren problem
U pokladny jsem úspěšně zakoupil lístek na vlak, načež mě pán poslal na autobus před nádražní budovu. Na mou vtíravou připomínku, že bych rád jel vlakem, když jsem si na vlak právě pořídil lístek, jen pokrčil rameny, odpověděl „tren problem“ a napsal mi na lístek čas odjezdu nejbližšího autobusu.
Pozoruhodná byla opět všeobecná snaha pomoci člověku v nouzi při přestupu na další autobus. Při tom se mě řidič, průvodce a ještě místní organizátor dopravy snažili dopravit na správný navazující spoj. Nikdo sice přesně nevěděl, kam co jede, ale nakonec mě na jedno místo usadili, načež nový pan řidič utěšeně pokýval hlavou na znamení, že jsem na správném místě.
Hostely jsou plné
Z mého pohledu jsem cestou zaznamenal několik prakticky nevyhnutelných nehod, kterým řidič nějakým záhadným způsobem na poslední chvíli zabránil. Italští řidiči autobusu jsou opravdu borci. Ve zdraví jsem nakonec dorazil do Pompejí. Původně jsem si chtěl jen letmo prolétnout vykopávky starého města a zamířit do Neapole, ale nakonec jsem se rozhodl zůstat a za chladnějšího rána si projít rozlehlý areál sopkou pohřbeného města Pompeje.
Ve městě se podle všeho nacházejí pouze dva hostely a oba byly bezútěšně plné. V jednom mi však na recepci doporučili zkusit se obrátit na hotel Apollo hned na nedalekém rohu náměstí. Trochu jsem váhal už jen nad tím hotelem, ale mnoho možností nezbývalo.
Pokoj s (ne)funkčním vybavením
K mému překvapení byl hotel uprostřed turistické sezóny prakticky prázdný. Místo vypadalo, jakože se zastavilo v osmdesátých letech minulého století. Retro ale není na závadu. Se svou základní španělštinou jsem pochytil leccos i italsky, takže když jsem s majitelkami smlouval o ceně, měl nespornou výhodu porozumění jejich domluvě.
Z původní navržené ceny jsme za samostatný pokoj skončili na přijatelných 20 eurech. Bylo to i méně, než za postel v šestilůžkovém pokoji v nedalekém hostelu. Navíc byla akceptována pouze hotovost a víc by ze mě stejně nedostaly. Vyšlo to krásně. Vysypal jsem z peněženky veškerou hotovost do posledního centu.
Zajímavé bylo sledovat, jak mi paní při prohlídce pokoje vysvětlila, co všechno tam zrovna nefunguje. Například žaluzie nešly otevřít, se zámkem jsem si musel láskyplně povídat, aby mě pustil ven a na záchodě zrovna nebylo ani prkénko. Nic z toho mi však vůbec nevadilo a tak jsem strávil velmi klidný a příjemný večer sezením na balkoně a pozorováním čilého ruchu na náměstí pode mnou.
Vykopávky starých Pompejí
Staré město Pompeje v roce 79 n. l., spolu s několika přilehlými městy, zasypal popelem výbuch nedaleké sopky Vesuv. V odkrytých částeh města lze i dnes vidět na zdech dochované fresky i s původními barvami. Na podlahách jsou mozaiky, které dávají tušit původnímu účelu staveb.
Na velmi dobře zachovalé dlážděné silniční síti lze stále pozorovat prohlubně vyježděné koly vozů. Křižovatky jsou chytře vybavené kameny, které projíždějící vozy brzdily tak, aby tím zabránily srážkám. Inu i ve starořímském městě nebyla doprava nijak jednoduchá.
V rozsáhlém areálu, ve kterém stále probíhají výkopové práce, je možné shlédnout perfektně zachovalý amfiteátr, chrám či několik věrně zrestaurovaných domů s původními malbami na stěnách či množství předmětů denní potřeby. Život se zde opravdu zastavil tak, jak ho přikryl popel. Důkazem toho jsou zkamenělé lidské postavy, které čas zastavil tak, jak zrovna byly. Přiložené fotografie ze čtyřhodinové prohlídky, však řeknou víc, než tisíc slov.
Příště se podíváme do Neapole. Města, které člověka urazí a okouzlí zároveň.
You must be logged in to post a comment.