Polonemocný jsem ušel kus cesty a přespal na malé farmě. Došel brzy do Figeacu a spal, načež jsem strávil den v infocentru. Večer jsem popošel tři kilometry a přenocoval na zahradě poutnické ubytovny.
Nebylo mi úplně dobře, ale z Preyssacu jsem vyrazil hned brzy ráno. Cesta mě zavedla do města Decazville, kde jsem dokoupil potraviny. Na to, že cesta měla vést od Conque víceméně po rovině, tak stále pokračovala dost do kopce.
Cestou jsem se navíc dozvěděl, jak se francouzsky píše Tábor. Byl jsem unavený a tak jsem na dalším kopci dopřál siestu. Vzbudila mě až velká zima, jelikož foukal prudký studený vítr. Rozehřát jsem se pak musel chůzí. Celý den jsem se na slunci pekl. Jak jsem tak zdolával další a další kilometry, čím dál víc mě bolela hlava a vysílení se stupňovalo. Plánoval jsem sice dojít až do města Figeac, ale únava mě však zmohla dřív.
Donativo před úplným vysílením
Zhruba osm kilometrů před plánovaným cílem, když už jsem sotva lezl, jsem u cesty spatřil cedulku odkazující na ubytování s dobrovolným příspěvkem. Neváhal jsem ani vteřinu a pokračoval podle instrukcí.
Na místě mě starší manželský pár seznámil se svou farmou a všemi zvířaty. Neuměli ani slovo anglicky a tak tento pobyt považuji za asi největší školu francouzštiny, jíž jsem absolvoval. Zato jsem se však naučil mnoho základních slov. Měli tu husy, ovce, slepice a psa a většina z nich slyšela na jméno. Mají je totiž převážně jako mazlíčky. Se mnou se však zejména husy moc kamarádit nechtěly a tak jsem při obchůzce sklidil spíš sykot.
K večeři jsem pak obdržel kachní prsa s pečenými brambory. Byl jsem však už dost unavený a tak jsem šel brzy spát.
Krátký přesun do města Figeac
Ráno jsem chtěl co nejdřív dojít do Figeacu, najít si nocleh a jít ležet. Před městem jsem ještě narazil na majitelku poutnické ubytovny, jež však byla pro dnešek zavřená. Zde jsem si prozměnu procvičil španělštinu.
Po vylíčení svých problémů mi paní nabídla ke koupi propolisovou tinkturu s medem a čímsi. Zaváhal jsem, načež pochopila, že mám asi problém s cenou produktu. Nakonec mi nabídla celkem přijatelnou cenu. Navíc jsem dostal pizzu, domácí limonádu a spoustu informací do další cesty. Pokusila se mi i zarezervovat nocleh u karmelitánů s dobrovolným příspěvkem. Nikdo však nezvedal telefon.
Ve Figeacu jsem tak rovnou běžel do turistických informací, aby mi tam zkusili zavolat znovu. Tentokrát jsem se bohužel dozvěděl, že mají plno. Plno však měly i všechny další ubytovny. Slečna v informacích mi nakonec zajistila postel v noclehárně u známých.
Naštěstí jsem tu byl velmi brzo a tak jsem mohl jít bez přítomnosti dalších poutníků okamžitě spát. Vzbudil jsem se tak akorát, abych stihnul poslední otevřen obchod.
Došli mi peníze
V této chvíli jsem měl již prázdno na účtu a v peněžence mi zbývalo pouhých 25 eur. Měl jsem však vyfakturovány další peníze, které zatím nedorazili. Rozhodl jsem se udělat větší nákup na další den a z posledních peněz si dopřát ještě pořádnou večeři. Po nákupu mi však zůstalo posledních 12 eur. To by při troše dobré vůle mělo vystačit s nakoupeným jídlem alespoň na dva až tři další dny, říkal jsem si.
Na druhý den jsem nechtěl nikam jít. Další noc v gitu jsem si však nemohl dovolit. Vymyslel jsem proto, že strávím den na internetu v turistických informacích a k večeru dojdu za město a přespím v přírodě.
V informacích jsem zjistil, že mi opravdu na poslední chvíli dorazila největší vyfakturovaná částka. Poskočil jsem radostí a dopřál veselý volný den. Uvnitř měli klimatizaci, takže jsem ani nepoznal, že jsem si ani neuvědomil, že je venku nějakých 36 stupňů. Místo jsem pak opouštěl, až odpoledne načež jsem dostal teplotní pecku. Bylo naštěstí už kolem páté, takže teplota začala pomalu klesat. Jako první jsem mířil k bankomatu pro hotovost.
Žebrota jako životní styl
Potkal jsem přitom staré známé z Němce s velkými batohy. Zjistil jsem, že asi opravdu nemají žádné peníze a nezbytné minimum prostě shání cestou. S podnikáním to však nemělo nic společného. Říkali tomu „shánění mincí.“ Jinými slovy „žebrota.“ Nehodlám to nijak soudit. Každý se občas dostane do situace, kdy potřebuje pomoci. Jsem však rád, že se nemusím dobrovolně pasovat do pozice žebráka. Přestože se nebojím o pomoc požádat, je-li to třeba, tak jednoznačně preferuji pomoc materiální.
Setrvávat však v pozici neustálého žádání po měsíce či roky, bych asi nesnesl. Naštěstí díky psaní ani nemusím. Sice malý, ale pořád si díky tomu říkat podnikatel.
Společné kempování
S Němci jsme se pak domluvili na společném kempování. Něco málo peněz získali a tak jsme společně nakoupili nějaké klobásky. Hned za městem jsme si u domu doplnili vodu a dostali přitom radu, že opodál je gite a máme se tam zkusit zeptat.
Pán chtěl původně za použití vybavení gitu při spaní venku šest eur. Poučil jsem se však, že požádat o víc není někdy na škodu. Po celodenním pobytu v klimatizované místnosti jsem ani nepotřeboval sprchu a tak jsem platit nechtěl, ale nakonec nám nabídl, že můžeme zůstat a za dobrovolný příspěvek využít vybavení noclehárny.
Dopřáli jsme si pak opečené klobásky i lahev vína za čtyři eura z místního pidi obchůdku. Ráno jsem už pokračoval sám. Němcům trvalo sbalit obří batohy dost dlouho a tak jsem raději co nejdřív vyrazil.
You must be logged in to post a comment.