Velikonoční Semana Santa aneb týdenní oslava smrti

Andaluské Velikonoce jsou spektakulární, realistická a dramatická oslava smrti a umírání. Celý týden procházely městem průvody s atmosférou, která by konvertovala i žida. „Tančící“ sochy nesené desítkami lidí, tvoří tak fantastickou podívanou, od které snad ani nelze odtrhnout zrak.

Zapojil jsem se na jihu Španělska do Velikonočních oslav pod názvem Semana Santa. V překladu je to Svatý týden a jak už název napovídá, nejedná se o jednodenní záležitost jako u nás. Na španělském způsobu slavení Velikonoc by našinec vajíčka a obdobné propriety odkazující na mládí či zrození, hledal marně.

V městečku San Roque jsou snad všichni obyvatelé příslušníky nejrůznějších církevních bratrstev a sesterstev, přičemž má každé vlastní svatou modlu. Na Velikonoce pak tyto společenství pořádají grandiózní průvody, při kterých své svaté vynášejí na obřích nosítkách.

Prvního průvodu jsem se zúčastnil v pondělí před Velkým pátkem a kvůli nachlazení jsem první dva průvody tou dobou již propásl. První průvod, kterého jsem se zúčastnil, pořádalo zlověstně znějící (v mém překladu) Ctihodné bratrstvo Našeho otce Ježíše modlícího se v zahradě a svaté Marie velkého utrpení. Takové označení navíc nebylo nijak výjimečné a pojmy jako „utrpení“, „smrt“ či dokonce „dobrá smrt“ se ve jménech bratrstev až nezvykle často opakovaly.

Atmosféra, že by konvertoval i žid

Za posledních paprsků denního světla zazní pochodová hudba a od kostela vychází majestátní procesí. Zdobné kříže a kostýmy, hlasitá pochodová hudba, „bozi“ čnící nad lidmi, náboženské nadšení davu a velké množství nasládlého kadidla vytváří nezapomenutelnou atmosféru, která by přesvědčila i žida, aby změnil svou víru. Houstnoucí atmosféra průvodu mě natolik strhla, až jsem nepřirozeně začal uvažovat, kde se co nejdřív nechám pokřtít. (Oficiální video průvodu zde)

Španělé si potrpí na pompéznost a drama. Za vlažné jasné noci, kdy měsíc ozařoval náměstí z poza datlových palem, procházel tento spektakulární průvod dvou obřích soch městečkem. Spolu s průvodem se přesouval i dav přihlížejících. Místy museli nosiči zastavit, aby sochám někteří lidé mohli z náboženského vytržení hlasitě zazpívat.

Tančící obři

Umění nosičů, a zejména nosiček, které dokázaly obří sochu nejen rozpohybovat, ale přímo roztančit díky pohyblivým nebesům a jiným vychytávkám, bylo bez nadsázky dechberoucí. Děvčata v mučednických oblecích, nesoucí obří sochu, nemusely své utrpení ani nijak předstírat. Vzhledem k výrazu tváří zbrocených potem, bylo zřejmé, že jejich utrpení je pod tíhou nosítek skutečné. Odhodlání některých dokazoval také fakt, že nesly svěřenou sochu bez bot, pouze v ponožkách.

Postavu Ježíše přitom obvykle neslo 30 až 40 mužů a Marii na 50 žen. Nosiči postupovali vpřed asi v pěti minutových intervalech. Drobnými krůčky ale i rychlými posuny vpřed, po kterých zastavili na místě a do rytmu roztancovali obří sochu. Každá socha měla vlastní kapelu a tak se pohybovaly částečně nezávisle, ačkoli se na Marii někdy čekalo. Po každém úseku následovala odpočinková pauza.

Celý průvod mířil vzhůru do největšího místního kostela na vrcholu kopce. K cíli průvod dorazil kolem jedné hodiny ranní, kdy byly postavy s velkou pompou zasunuty dovnitř. Poté se překvapivě rychle všichni rozprchli, přičemž brzy na to zavíraly i místní bary.

Nedá se odolat, jedou v tom všichni

Sice mi ještě nebylo úplně dobře, ale i tak jsem ani další dny nevydržel a chodil se dívat na každý další průvod. Mnoho z nich vyráželo pozdě večer a končilo ve dvě nebo i ke třetí ráno. Průvodů se účastnilo mnoho dětí, a to i velmi mladých, které kolikrát musel některý z rodičů do cíle donést.

Člověk se přitom až divil, kolik kostelů a kaplí je možné do tak malého městečka vtěsnat. Celá spádová oblast má sice na 30 tisíc obyvatel, ale v několika osadách, které jsou velikostně srovnatelné se samotným městem. Přišlo mi, že průvodů se jako aktéři museli zúčastnit snad všichni. Balkóny a fasády domů navíc zdobily vyšívané látky značící příslušnost obyvatel domů k jednotlivým bratrstvům.

Oslava utrpení a smrti

Asi třetí den jsem si přitom uvědomil, že na celém tomto spektakulárním představení vlastně něco nehraje. Došlo mi totiž, že je to celé jeden velký smuteční průvod. Hudba, vdovy v mantilách, ztrápené, či rovnou umučené postavy.

Celé toto dílo bylo tak věrné, realistické a dramatické, že z toho člověku až běhal mráz po zádech. Už chápu slova průvodce po Andalusii, který na první stránce označil místní jako „posedlé smrtí“. Dovolím si to rozšířit. Vypozoroval jsem totiž, že zde lidé mají velmi rádi drama, a proto si myslím, že spíš, než smrtí samotnou jsou posedlí umíráním.

Možná pak ani nepřekvapí, že právě tady inkvizice prosperovala tak dlouho. Místo upalování čarodějnic tu tak dnes jen nosí sochy. Přijde mi ale, že podstata této zábavy je to dost obdobná.

Taneční ztvárnění posledního rozloučení

Na Zelený čtvrtek se procesí ještě zdramatizovala. Tentokrát se na náměstí sešly dva průvody vycházející z jiných kostelů. Socha Marie se spojila s Ježíšem přičemž vytvořily jednolitý kolos. Marie se snažila Ježíše zatlačit z kopce dolů, aby nešel na smrt, ale nepodařilo se. Její utrpení pokračovalo a následné „taneční“ kreace symbolizovaly zřejmě poslední rozloučení Ježíše s Marií. Sochy spolu několikrát obkroužily náměstí a za hřmění dramatické hudby se potkávaly a opět vzdalovaly.

Impozantní choreografii pohupujících se soch přerušilo jen, když si každá samostatně vyslechla děvy pějící na jejich slávu (Oficiální foto průvodu zde). Druhou píseň jsem pro zájemce identifikoval jako Caridad del Guadalquivir, což je zřejmě typická místní teskná píseň a mimo jiné také řeka protékající Sevillou.

Desetihodinový festival umírání

Postupně jsem se během týdne zúčastnil všech průvodů. Hlavní část Svatého týdne se však odehrála na Velký pátek. V pět hodin otevřela průvod římská jízda, kterou následoval první na smrt jdoucí Ježíš. A pak už jen sochy chodily a chodily nebo spíš jen bezustání vycházely z kostela, a to neuvěřitelné čtyři hodiny. Celkem jich na cestu vyšlo 16, ale jak se do tak malého prostoru vešly, to netuším.

Stojí za zmínku, že poslední pochodující modlou byla prosklená rakev. Podle obrázků ze čtyřicetistránkového manuálu objasňujícího jednotlivá bratrstva, byl uvnitř dokonce Ježíš s vyhřezlýma střevama (Oficiální foto zde). To už bylo ale natolik morbidní, že jsem zvažoval ústup v očekávání dalších hrůz. Byla to ale už opravdu poslední socha Ježíše, jíž následovala pouze ztrápená panenka Marie.

Na konci uskupení se pak opět objevili Římané, kteří s posledním, sotva vycházejícím uskupením, již vedli první sochy po celé túře zpět ke kostelu.

Vzkříšení

Na závěr Svatého týdne proběhlo v neděli slavnostní vzkříšení Ježíše. Při tom jsem se nemohl zbavit pocitu, že v porovnání se spektakulárními průvody ztrápených a umučených soch z předešlých dní, bylo vzkříšení jen takovou skromnou podívanou. Nosítka byly menší a sochu neslo pouhých 18 mužů. Při zahájení průvodu navíc bylo náměstí spíše prázdné. Lidé sice postupně přibyli, ale s předchozími procesími nešla návštěvnost vůbec srovnat. (Oficiální foto zde)

Je třeba podotknout, že takováto akce není žádnou raritou a koná se snad ve všech andaluských městech. Zbyla mi tak jen otázka, zda může jeden vzkříšený Ježíš, vykompenzovat osm během týdne opakovaně umučených Ježíšů a jejich trpící matky. To ať si ale každý rozřeší sám.