Santiago de Compostela

Poslední dva týdny byly náročné. Po čtyřech měsících a třech tísících kilometrech jsem dorazil do Santiaga de Compostela. Ani na poslední kilometry jsem nebyl sám. Dostalo se mi oběda. Bojoval jsem se štěnicemi, abych nakonec obdržel večeři v pětihvězdičkovém hotelu.

Síly mi došly už v půlce Španělska. Poslední dva týdny spal po deseti hodinách, abych byl vůbec schopný se každé ráno postavit na nohy. Na nezbytné minimum jsem proto omezil všechny aktivity, jež nebyly nezbytné k přežití, tedy zejména psaní, praní atp.

Nějakých 350 kilometrů před cílem jsem si v městečku Sohogún nechal opravit boty. Výsledek byl bohužel natolik nepoužitelný, že jsem musel pokračovat v sandálech. Vysílený jsem došel do Leonu, kde mě skolila nemoc a musel jsem si dva dny poležet. Bez pevných bot jsem pak cestou do Galície překonal poslední dvě pohoří.

Osmého října, přesně čtyři měsíce od začátku cesty, jsem stanul na prahu města Santiágo de Compostela. Přespal jsem v noclehárně na Monte de Gozo, tedy „Hoře štěstí“, jak se místo nazývá, kvůli poutníkům, jež zde po celá staletí padají na kolena štěstím, když poprvé spatří Santiágo. Zde jsem sledoval západ slunce nad katedrálou a děkoval bohu, že se mi podařilo bezpečně dojít až sem.

Nebyl jsem na to sám

Závěrečný sestup jsem si nechal na až ráno. Když jsem po pár minutách míjel ceduli oznamující začátek města, spustily se mi slzy a nešlo to zastavit. Situaci jen umocnilo, když jsem o kus dál narazil na Joyce, která na mě čekala na hraně starého města. Neviděl jsem ji dva týdny, ale o to důležitější setkání to bylo.

Dovedla mě až ke katedrále, kde bych se nejspíš složil, kdyby mě nedržela. Kolem pak neustále chodili lidi a fotili si nás. Protáhla mě ještě poutnickou kanceláří, kde jsem obdržel svou Compostelu, tedy doklad o absolvování poutě a ještě list potvrzující množství ušlých kilometrů.

Společný oběd

Joyce mi při posledním setkání slíbila pořádné jídlo na konci a svůj slib dodržela. Po hodně dlouhé době jsem tak opět pořádně najedl a vyzkoušel všechny ty místní speciality, které jsem si cestou nemohl dovolit. Tortillu, grilované papričky, chobotnici či plže tvořícího Svatojakubské mušle. Pak jsme se rozloučili a šli každý svou cestou. Ona na Konec světa a já hledat si nocleh.

Souboj se štěnicemi

Předchozí den mě totiž opět napadly štěnice, ale ve zvolené noclehárně mi hospitalero pomohl se s tím vypořádat. Obdržel jsem i náhradní oblečení po dobu očisty mých věcí a naštěstí si ani nic nenaúčtoval za praní. Poradil mi navíc, kde je možné se v Santiágu zadarmo najíst.

Večeře v hotelu zdarma

Původní nemocnice pro poutníky, dnes pětihvězdičkový hotel Parador, nabízí každý den deseti poutníkům snídani, oběd či večeři. Je proto však třeba být na správném místě ve správný čas. Půl hodiny předem bylo na místě již plno. Nějakým zázrakem se však jeden člověk ztratil a tak na mě místo vyšlo.

Sice to nebylo menu z pětihvěždičkové restaurace, ale chod pro personál s trochou vína, ale i tak jsem si pochutnal. Nějakým zázrakem se tam mihnul také hospitalero z mé ubytovny a vysvětlil přísedícím historii tohoto pohoštění. V šedesátých letech byla původní nemocnice kvůli vysokým nákladům na údržbu přebudována na hotel. Výměnou za tento „ústupek“ byl příslib pohoštění právě deseti poutníkům. Budova tak stále alespoň v omezené míře slouží původnímu účelu.

Večer před katedrálou

Zbytek večera jsem proseděl před katedrálou s poutnicí, na níž už místo u hotelového stolu nezbylo. Cestou do noclehárny, ostatně jako celý den, jsem potkával známé poutníky. Den mi proto rychle utekl a už byl čas jít spát.

Kam dál?

Cesta nekončí. Kdo dojde až sem, obvykle si ještě trasu protáhne až na Konec světa. A právě tam mířím i já.