První kontakt s domorodci. V ubytovně jsem sehnal nové kraťasy a inspiroval dobrovolnici k pouti z Prahy. Prošel jsem Pamplonou a cestu ke královninu mostu prokecal s Američany, jež mě poté pozvali na večeři. Dopřál si odpočinkový den cestou do Estelly.
Z první španělské zastávky kláštera Rocenvaylles jsem byl brzy ráno vypuzen. K snídani jsem si dopřál jednu rozmočenou bagetu z automatu, aby nekručelo v žaludku. Ještě za ranní tmy jsem vyrazil. Hledání správné cesty mi však usnadňovaly čelovky ostatních poutníků.
Po celý předchozí den bylo k dispozici jen jídlo z automatu, když jsem pak v první vesnici našel otevřené bary nabízející snídani, už byly obsazeny davy poutníků lačnícím po jedlém jídle. Hladový, ale i tak jsem je minul a šel dál, doufaje v supermarket.
Za ranní tmy byla docela zima a tak jsem se nějakou dobu rozehříval při předbíhání dalších poutníků. Podivuhodně jsem se dvěma sušenkami vydržel jít pěkný kus cesty až do třetí obce vzdálené zhruba dvě hodiny chůze.
První kontakt s domorodci
Pomalu jsem šilhal hlady, když se přede mnou objevil místní obchůdek. Málem jsem ho přehlédl, ale naštěstí ke mně přistoupila jedna poutnice a doporučila navštívit obchod. Koupil jsem obří bagetu se salámem a jablkem a s chutí se postil do jídla.
Přitom se kolem nachomýtla Gabia z Irska, jíž jsem míjel celý předchozí den při přechodu Pyrenejí. Zakecali jsme se, ale po chvíli pokračovala dál, takže jsem si mohl v klidu dojíst nákup.
Cíl dnešní cesty byly poutní ubytovna v 34 kilometrů vzdálené obci Zabaldica. Předpověď hlásila vedro a tak jsem tam chtěl být co nejdřív. Chvíli cesty od obchodu jsem opět potkal Gabiu, jež mi pomohla nahodit vysoké tempo. Společně jsme proběhli horkým odpolednem, až mého cíle. Po 34 kilometrech jsem již měl cesty dost. Ona však pokračovala dál.
Dej co nechceš, vezmi si, co potřebuješ
V předchozích částech cesty mě všichni, kteří již cestu absolvovali, strašili, že po chvíli po otevření již nocleháren ubytování kvůli návalu lidí již sehnat nelze. Dorazil jsem k farní noclehárně u místního kostela s jazykem na vestě kolem třetí a bez problémů jsem se ubytoval. Byl jsem dokonce teprve třetí návštěvník.
Jelikož jsem toho ani moc nejedl, tak se mi podařilo vyjednat si speciální předvečeři, před společným jídlem se všemi poutníky. Také jsem tu nalezl krabici s nápisem: „Vem si, co potřebuješ, dej co nechceš.“ Spousta poutníků s sebou nosí příliš mnoho věcí, které postupně odhazují, stejně jako z počátku já. Zde jsem měl velké štěstí, zrovna jsem totiž potřeboval nové kraťasy a taky jsem je zde našel. Jsou sice trochu menší, ale plně stačí na odpolední nošení.
Česká putovní inspirace
V téměř každé obecní nebo církevní noclehárně se střídají dobrovolníci pomáhající poutníkům tzv. hospitalero/a. Při razítkování Credencialu zaujal můj příběh místní hospitaleru. Večer mi oznámila, že vůbec netušila, že lze jít Svatojakubskou cestu z větší dálky, než z Le Puy en Velay. Také mi sdělila, že jsem jí natolik inspiroval, že se rozhodla příští rok zahájit první část své pouti do Santiaga de Compostela z Prahy.
Poté proběhla večeře začínající salátem, pokračující jakousi polévkou s bramborami a klobásou a zakončená jogurtem.
K ráno jsem výjimečně vstal jako první. K snídani jsem měl bagetu margarínem a marmeládou a překvapivě luxusním doplňkem byly sušenky a nutela. Dostal jsem tím dostatek energie k další cestě.
První španělské město Pamplona
Tentokrát již za světla jsem před ostatními vyrazil dál. Za příjemného ranního chládku jsem po dvou hodinách chůze dorazil do města Pamplona. Je známé během s býky, při němž každý rok vypouštějí do ulic zuřivá zvířata, před nimiž lidé utíkají. Samozřejmě dochází k velkému množství zranění i úmrtí. Tuto zábavu jsem letos bohužel propásl, protože probíhá vždy v červenci.
I tak je to nádherné město, se starým centrem obehnaným vysokou zdí. Úzké uličky, dláždění a trhy přímo evokují nostalgii. Zároveň místní zřejmě nejsou zrovna pořádní a tak jsem se v neděli ráno brodil po kotníky v odpadcích. Raději jsem se tak moc nerozhlížel a pokračoval. Většina obchodů byla stejně zavřena tak první zajímavou událost, jsem zažil až v další vesnici, kde právě probíhal závod na kolečkových bruslích.
Královnin most
Posvačil jsem při sledování závodu a velmi jsem si užíval situace, že se pro změnu potí někdo jiný, než já. Za vesničkou jsem zvýšil rychlost, načež se ke mně připojila Debbie a Frank, starší pár Američanů žijící na Aljašce. Společně jsme zvládli převýšení 600 metrů do nejvyššího bodu dne a také následný sestup. Rozebrali jsme přitom politickou a ekonomickou situaci USA i Evropy. Opět jsem se dozvěděl něco víc o fungování světa.
Na posledních několik kilometrů jsme se rozdělili, načež jsem dorazil do další významné zastávky na mé cesty, města Puente la Reina, což v překladu královnin most. Sbíhají se zde dvě Svatojakubské trasy a město proto skýtá mnohé možnosti ubytování. Největší souboj se však odehrává o nejlevnější noclehárnu za šest eur. Všichni se sem snaží doběhnout co nejdřív. Kolem třetí hodiny jsou pak místa do posledního obsazena.
Večeře s Američany a Čechoameričanem
Stihl jsem se ubytovat v čas a pak se šel projít po městě. Přitom jsem opět potkal Američany. Mířili do Barcelony za dcerou a při čekání na autobus si chtěli před odjezdem dopřát něco drobného k jídlu, takže když jsem procházel kolem nich, neváhali a pozvali mě. Debbie si chtěla objednat jen salát sklenici vína, ale nakonec se jí podařilo objednat několik různých salátů a celou láhev.
Uzobli od každého trochu, a jelikož už se jim blížil odjezd, čekal zbytek salátů a prakticky celá láhev jen na mě. Stihl jsem sníst, co zbývalo, když se Debbie objevila ještě jednou a tentokrát s sebou přivedla Matta, Američana žijícího v Ostravě.
Dal s i se mnou skleničku vína a pak šel rychle hledat nocleh. Zbytek lahve jsem pak dorazil sám. Cestou zpět do noclehárny jsem se tak pěkně kymácel. Podařilo se mi ještě zvládnout vysilující konverzaci s Kanaďanem, jež se živil rozmisťováním rádiových stanic pro záchranné sbory v Britské Kolumbii. Brzy na to jsem však odpadl.
Nedobrovolný budíček v šest
Bylo tu velké množství lidí a tak mě kolem šesté opět vzbudilo světlo. Už tou dobou jsem byl jeden z mála posledních poutníků v noclehárně.
Po snídani jsem přešel královnin most a zařadil se do davu poutníků směřujících svatojakubskou cestou. Celé dopoledne se neslo ve znamení pochodu podél dálnice a to až do obce Maňero, kde se cesta oddělila zpět do polí.
Čekal mě odpočinkový dvacetikilometrový pochod do města Estella. Cestou jsem opět potkal Matta, s nímž jsem strávil poslední kilometry dne konverzací o české kulturní scéně. Má díky své ženě výborný přehled a tak jsem nestačil žasnout nad objemem jeho znalostí. Před polednem jsem pak dorazil do cíle a ubytoval se.
Poté jsem vyrazil prozkoumat místní supermarket a zjistil jsem, že ceny jsou překvapivě srovnatelné s těmi českými. Mají tu však navíc velký výběr čerstvých sýru a sušené šunky. Také za velmi příznivé ceny. Dopřál jsem si proto kousek od každého a jako hlavní jídlo si pak uvařil brokolici s bramborami. Problém s nedostatkem zeleniny má zřejmě mnoho poutníků a tak jsem brokolice vyvolala nebývalý rozruch. Když jsem však dovařil, všichni už byli pryč a tak jsem si mohl v klidu dopřát celý talíř jen pro sebe. Celý zbytek odpoledne jsem pak jen odpočíval.
You must be logged in to post a comment.