Bizardní příběhy Finisterské

Konec Camina ve Fisteře se podobá Karibiku
Fisterra

Můj pobyt na konci světa je u konce. Za měsíc se tu přihodilo množství zvratů a podivných událostí. První týden jsem měl docela radost, že jsem se tu tak snadno uchytil. Radost však začala brzy ustupovat, jelikož jsem si začal uvědomovat, že tady něco nesedí. Vše jsem ale zdárně přežil a na závěr mě čekalo představení.

Záliv na konci světa ve španělské obci FIsterra
Záliv Fisterra

Při nástupu jsem odkýval, že budu pracovat cca 5 až 7 hodin podle toho, jak bude potřeba. To jsem však předpokládal, že více práce také znamená více volna. To jsem se zřejmě přepočítal. Majitel hostelu Miguel zřejmě nepochopil, že za stravu a ubytování lidé nechtějí pracovat 7 hodin denně 7 dní v týdnu. Alespoň teda já ne.

Po prvních několika dnech, kdy Miguel i jeho přítelkyně Jana chodili okolo a ustavičně se snažili tlačit dobrovolníky k nějaké činnosti, jsem si stanovil vlastní režim na pět hodin na den. Když nebyli poutníci-návštěvníci, nebylo ani co dělat. Přesto si hostitelé neustále vymýšleli nějaké činnosti, které je třeba dělat, jako opakované čistění kuchyně či stěn a podobné nesmysly. Jednou za měsíc je to možná užitečné, ale ne několikrát týdně.

Holky na recepci měly dokonce sedmi hodinové směny, při kterých se nezastavily. Vždycky bylo zkrátka něco, co Miguelovi nebylo po chuti. Chodil neustále kolem, šklebil se a nemluvil. Děvčata si proto vymýšlela zábavu například opakovaným žehlením věcí již vyžehlených, zametáním již zameteného atp.

Jídlo na vyžádání, ale spíš méně

Od začátku bylo všechno jídlo uskladněno v kuchyni majitele, v domě naproti hostelu. Obvykle nebyl problém si tam pro něco dojít, ale už jen ten pocit, že se člověk musí pokaždé ptát, když chce sníst třeba kousek chleba s marmeládou, byl přinejmenším podivný. Nikdo tam proto nechtěl chodit.

Časem mi dokonce přišlo, že se úmyslně snaží jídlo schovávat, aby toho dobrovolníci tolik nesnědli. Obzvlášť když mi jednou ráno beze slova vytrhl z ruky pytlík s müsli. To ráno jsem se bohužel moc nenajedl. Sice se pak ukázalo, že jen bylo málo zásob a zřejmě je chtěl uchovat pro hosty na snídani, a nám nechat jen samotné ovesné vločky. Bez vysvětlení ale nic moc pocit. Nemluvě o tom, že cenově vyšly prakticky nastejno.

Jelikož rád jím, tak to celé bylo obzvlášť pro mě dost nepříjemné. Při každé návštěvě kuchyně jsem si proto raději přinesl co nejvíc, nejlépe když byl zrovna pryč, a schovával jídlo v poličkách pro dobrovolníky.

Pauzy i přes nátlak

Já a maďarský kolega jsme pro začátek dostali na za úkol čištění zahrady. Po několika dnech zbytečného stresu, kdy nám Miguel prakticky stál za zády, jsem začal stávkovat. Dopřávali jsem si pravidelné pauzy jako každý, kdo pracuje dobrovolně bez nároku na honorář.

Můj maďarský kolega měl neustále obavu, že ho dokonce vyhodí. Uznávám, že byl opravdu hodně pomalý a spíš postával kolem a hučel mi do hlavy, než aby něco tvořil. Chvíli tak skutečně vypadalo, že půjde nedobrovolně dál, když jsem se dozvěděl, že to „má nahnutý“. Po několika dnech se však trochu vzpamatoval a začal i trochu proaktivně kopat.

Miguel se nás občas snažil motivovat tím, že nám na pár minut ukázal, jak se rychle okopává zahrada. Přitom se rychle zpotil a brzy zmizel. Vše beze slov a nejlépe když jsme měli oddechovou pauzu.

Reakce po nemoci

Zajímavá také byla Miguelova reakce po mé nemoci. Koupal jsem se v oceánu, načež jsem si zřejmě podchladil žaludek, což mě pěkně rozhodilo a dva dny jsem strávil se zimnicí a průjmem. Když jsem se dal dohromady, chtěl jsem zahájit činnost snazší prací při úklidu koupelen. Miguel mi však oznámil, že jsem již uvnitř strávil dost času a mám se jít provětrat na zahradu. Samozřejmě s náročnější prací.

Jinak prakticky nic neříkal. Jen chodil kolem a koukal. Vlastně ani sám nic nedělal. Na žádnou otázku se mi nedostalo pořádného vysvětlení. Nakonec se mi ještě doneslo, že prý postrádáme iniciativu a navíc se moc ptáme, co máme vlastně dělat.

Zhruba v polovině už to tu bylo tak bizardní, že jsem se chtěl i bez peněz jen tak sbalit a prostě zmizet. A nebyl jsem sám.

Lidé postupně odpadávali

Objevil se tu španělský dobrovolník z Madridu. Kromě toho, že to byl očividně lempl a s tvrzením, že je zahradník, neuměl ani pořádně vyplet záhon, tak vydržel jen dva dny. Pracoval přitom pouze jeden den. Druhý večer prostě oznámil, že končí a pak zmizel.

Holčina z Litvy pracující na recepci už od mého příchodu lamentovala, že za dva a půl měsíce neměla ani den volna. Jako odpověď se jí od Miguela dostalo, že má přece každý týden tři dny volna s vysvětlením, že jeden den ranní směna a druhý odpolední přece dá dohromady celý jeden den volna. Úžasné vysvětlení, při němž holčina pomalu probublávala.

Přítelkyně nebo služka

Jeho přítelkyně Jana byla dalším příkladem. Vydržela tu asi rok a půl. Přišlo mi, že pracovala za dva.  Byla zároveň velkým zdrojem stresu v naší malé komunitě. Byla také asi jediná kdo mluvil s Miguelem a přinášela zprávy o tom, jak je s kým nespokojený. Dozvěděl jsem se od ní, že přestože je jeho přítelkyně, tak pro něj také za mzdu pracuje v hostelu pracuje. Prostě není nad práci pro čistou lásku.

V jednu chvíli jsme se dozvěděli, že odjíždí. Přitom se ještě odehrála scéna, kdy požádala o pomoc s nákupem letenky dobrovolníky, protože neměla účet ani platební kartu. Já ani Maďar jsme žádné peníze neměli. Ostatní holčiny odmítly z obavy, že by jejich karetní údaje mohly být zneužity. Asi to nebylo nijak mířené na Janu, ale prostě jen vznikl všeobecný deficit důvěry.

Večer odpovědí, bez odpovědí

Měli jsme k příležitosti jejího odjezdu společnou večeři. Všichni si v rámci všeobecného zmatku připravovali otázky na MIguela, protože z dobrovolníků nikdo nechápal, proč se chová jako kretén a prakticky zabíjí toto bezesporu úžasné místo.

Strávili jsme celý večer vyzvídáním, proč to či ono, přičemž jsme se nedozvěděli vůbec nic. Tak nějak se ve všeobecné nasranosti zapomněla na Janu, která nám celý večer tlumočila, a nakonec utekla s pláčem a se slovy, že: „takový sračky tu musela řešit celou dobu“.

Alespoň minimálním oddechovým časem pro všechny bylo, že ji Miguel odvezl na letiště do Barcelony, a proto jsme ho bezmála tři dny neviděli. V mezičase jsme v klidu obstarali vše potřebné pro chod hostelu a ještě si u toho odpočali.

Náhodou jsem se také dozvěděl, že i předchozí dobrovolníci odjížděli nasraní. Jeden se po několika dnech prostě jen přesunul do vedlejšího hostelu, kde zůstal spokojeně několik dalších měsíců.

Litevka zmizela, peníze taky

Chvíli po Miguelově návratu nastal další zvrat. Holčina z Litvy, jež tu měla zůstat až do půlky prosince, se prostě vypařila. Beze slova, bez rozloučení. Musela odejít v noci, protože ji nikdo ani neviděl odcházet. S ní zmizely i peníze. Tržby hostelu za několik dní a dokonce i vlastní peníze druhé dobrovolnice, jež s ní sdílela místnost.

Tržby bych ještě pochopil. S odstupem jsme se totiž dozvěděli, že byla jako jediná z nás placená. Sice to asi žádný luxus nebyl, ale zřejmě i přesto obdržela peníze jen velmi nepravidelně. Nejspíš si tímto krokem vůči hostelu vynahradila nevyplacenou mzdu. Vymést peněženku kolegů je však trochu jiná káva. Moje peněženka byla naštěstí od příjezdu prázdná, stejně jako našeho maďarského kolegy a proto jsme se zřejmě jejímu zájmu vyhnuli.

Miguel se přestal zajímat

Miguel se pak na několik dní zavřel ve svém domě a nikdo ho chvíli neviděl. Naštěstí jsme měli zásoby jídla i instrukce nakupovat vše potřebné pro hostel, včetně podnikových snídaní. Když vylezl, už si ho nikdo pořádně nevšímal. Nejenže pořád nic neříkal, ale naštěstí kromě vykrývání směn za chybějící dobrovolnici už ani nezasahoval do ostatního dění. Ze zbývajících dobrovolníků všichni věděli, co mají dělat, aby všechno fungovalo, jak má.

Do této chvíle Miguel tvrdil, že když je tu tolik dobrovolníků, tak si jen dopřává odpočinkovou dovolenou. Samozřejmě také tvrdil, že jinak tu posledních deset let makal jak šroubek. Tomu se však nedalo moc věřit vzhledem k tomu, že při svých službách stejně nic nedělal.

Vše tak zbývalo na službu poslední zůstavivší recepční. Sice pak registroval příchozí poutníky, ale vzhledem k objemu práce, kterou vykonávaly holky to byl sotva zlomek. Jinak seděl na gauči a čučel na filmy, což bylo pro ostatní naprosto nepředstavitelná věc.

Dobrá práce

Navrch se musím pochválit, za odvedenou práci. Od všemožného svinčíků jsem vyčistil celou zahradu. Samozřejmě s pomocí maďarského kolegy. Na místech, kde pracoval však tráva začala růst hned den po vypletí. Asi tak dobře odvedená práce to byla. Musím ale dodat, že na to, že v životě nic jiného nedělal, byl jeho výkon přinejmenším slušný.

Také jsme zvládli postavit bytelnou kostru na psí boudu. Český inženýring s nasranou maďarskou rukou, jež řezala správné délky dřeva. Těšili jsme se, že to stihneme dodělat, ale Miguel nám zamknul garáž. Nakonec se rozhodl, že z naší kostry na psí boudu udělá kompost. K tomu jsem už neměl co dodat.

Finisterra je i přesto nádherné místo

Kopce na konci světa mezi Atlantikem a Fisterrou
Kopce kolem Fisterry

Konec světa je však sám o sobě opravdu nádherné místo. Nádherné kopce, pláže, moře. Co mě tu udrželo nad vodou bylo do značné míry nádherné prostředí kolem samotné vesnice. Obzvlášť konec práce po němž jsem mohl na celé odpoledne zmizet a toulat se po okolí.

Času stráveného ve Fisteře nijak nelituju. Byla to jednak zajímavá zkušenost a trochu i sociologický experiment, při němž jsem mohl pozorovat nejen reakce lidí kolem sebe, ale i své vlastní.

Zástřih

Jako bonus před odjezdem se v hostelu objevila holička Nina. Nemohla snést pohled na můj neupravený vous a tak mi oznámila, že mi ho zarovná. Po jejím zásahu, vypadám o trochu víc k světu.

Západ slunce nad Atlantikem u obce Fisterra
Západ slunce nad Atlantikem

Na úplný závěr mého pobytu mě konec světa potěšil nádherným pohledem z nejvyššího kopce na přírodní představení. Z jedné strany jsem sledoval slunce nořící se na horizontu do vln Atlantiku a z strany druhé obří vycházející měsíc téměř v úplňku. Prostě rozlučka, jak má být.

A teď už hurá do Portugalského Porta.