Mezety

Cesta pokračovala kopcovitou krajinou plnou zlatavých polí pokoseného obilí. Zažil seanci v kostele. Po delší době jsem se pořádně najedl a prohlédl si kapli ve skále. Přespal jsem v obci nálezu nejstaršího obyvatele Evropy. Oslavil narozeniny po korejsku.

Z Nájery jsem vyrážel do deště a zimy. Po tmě bylo náročné držet směr. Podařilo se mi však zařadit do vláčku poutníků s čelovkami a tak jsem se trefil na správnou polní cestu. Nedlouho na to déšť ustal a brzy jsme se na cestě dočkali krásného východu slunce.

Později jsem potkal pasáka ovcí, jež přes Svatojakubskou poutní trasu převáděl své stádo. Musel na vhodný okamžik čekat hodně dlouho, jelikož proud lidí téměř neustával.

Na to jsem dorazil do města Santo Domingo de la Calzada, kde se mi podařilo nakoupit. Měla tu také být nádherná katedrála, ale požadovali vstupné 4 eura, což jsem razantně odmítl zaplatit, takže jsem ji neviděl. Na stejném místě narazila také Hanka s Eliškou i zdravotní sestra Joyce z Kalifornie. Již dřív jsme se mihli ve stejné noclehárně, ale tady jsme se na závěrečný úsek zakecali.

Mysteriózní donativo noclehárna

Cesta nám při tom rychle utekla a brzy jsme dorazili do cílové obce Graňon s poutní noclehárnou s dobrovolným příspěvkem. Byl jsem tu první a tak mě místním hospitaléry (dobrovolnice ubytovávající poutníky) zaangažovali s nošením velkého nákupu do horního patra kostela, kde se noclehárna nacházela.

Pak jsem si dopřál odpolední siestu. Poté jsem odmítl jít na večerní mši a místo toho se zašil na vyhlídce na konci města. Při cestě zpět jsem si procvičil španělštinu s místními důchodci a pak se zapojil na rovnou na večeři. Měli jsme salát, pak těstoviny s tuňákem a navrch ovoce. Pak jsem se dobrovolně přihlásil na mytí nádobí s krásnou Italkou.

Po večeři nás čekalo překvapení ve formě speciální meditace, jež pro nás hospitalery připravily. Usadili jsme se do kruhu na galerii v kostele, kam vedla skrytá chodba z noclehárny. Uprostřed nás stála socha panny Marie obestavená svíčkami. Mimo dalších aktivit si každý vytáhl slovo z pytlíku, jež mělo symbolizovat jeho cestu. Vytáhl jsem si „Clarity“, v překladu „jasnost“, což pěkně odpovídalo mé potřebě vyčistit si hlavu do dalšího života. Poté jsme ještě dostali bonbon na dobou noc a hurá spát.

Mezety začínají

Ráno jsem opět vyrážel skoro poslední. Byla tma a zima tak jsem nikam nespěchal. Vstoupil jsem do zlatých kopců pokrytých pokoseným obilím. To jsem však ještě nevěděl, co to mezety jsou. Ve zkratce kopce, kde poutník nevidí horizont. Hodně dlouho nevidí horizont.

Brzké ráno jsem prokecal se Švýcarem a celé dopoledne pak cesta nezáživně pokračovala podél silnice. Když se pak ve městě Belorado konečně oddělila od silnice, nastoupily opět pouze pokosené zbytky klasů.

K jedné hodině jsem dorazil do obce Tosantos. Ubytoval se v donativo noclehárně a zahájil odpolední siestu. Celý den byla zima a tak jsem teplo spacáku a závětří velmi ocenil.

Kaple v hoře

V pozdějším odpoledni se konala prohlídka místní kaple vybudované v hoře. Dřív byla celá obec pro poutníky významná. Působilo zde dokonce pět řádů. Okolní hory jsou prošpikované dírami, ve kterých žili poustevníci. Kaple vznikla právě v jedné takové díře a místní ji časem rozšiřovali. Alespoň tolik jsem pochytil od průvodce, který nás s historií obce seznámil.

Pořádná večeře

V noclehárně měl všechny na starosti pouze jeden domácí a tak kdo mohl, vypomáhal s přípravou večeře. Nakonec z toho byla jedna z mála příležitostí, kdy vzniklo tolik jídla, že jsem se pořádně najedl. Dopřál jsem si čtyři talíře zeleninového nášupu s čočkou. Prosté, syté a výborné.

Po večeři se opět konala dobrovolná mše. Dobrovolná v tom smyslu, že kdo se nezúčastnil, mohl začít s mytím nádobí. Asi nijak překvapivě se všichni zúčastnili. Začali jsme dvěma minutami ticha, přičemž v žaludcích začala pracovat čočka. Místo ticha, panovalo všeobecné škrundání.

Ke konci jsme ještě obdrželi papírek s modlitbami předchozích poutníků našich v mateřských jazycích. I českých bylo k dispozici dostatek a tak četli všichni. Pak už hurá na nádobí a spát.

Po pořádném jídle, pořádný spánek

Opět jsem vstal mezi posledními a prakticky už na mě nezbyl chleba. Podařilo se mi však vyžebrat poslední zašitou bagetu. Po mě vstali ještě asi dva lidi, na které toho zbylo už opravdu málo.

Vyrazil jsem opět do krajiny poseté kopci se zbytky pokoseného obilí. Jídlo jsem už prakticky neměl. Procházel jsem sice několika vesnicemi, ale všechno bylo zavřené. Otevírací doba místních obchodů začíná totiž kolem desáté.

Když jsem pak vyrážel na dvanáctikilometrový úsek bez zázemí, měl jsem trochu obavu. Zachránila mě však poslední zapomenutá müsli tyčinka.

Cestou jsem opět potkal Hanku a Elišku, které se překvapivě rozběhly. Většinou jsem je nechával daleko za sebou, ale dnes mě úspěšně stíhali. Alespoň do doby, než jsem šlápnul do pedálů.

Sendvič za dvě eura

Brzy jsem dlouhý úsek překonal a dorazil do klášterní vesnice San Juan de Ortega. Nachází se tu velká poutní ubytovna přiléhající ke klášteru. Prohlédl jsem kostel se sarkofágem svatého Jana z Ortegy a pak se přidal ke skupince známých poutníků u nedalekého baru.

Dozvěděl jsem se, že si zde lze objednat sendvič za pouhá dvě eura a tak jsem ho musel vyzkoušet.  Byl to sice jen kus bagety se dvěma vloženými plátky šunky, ale ještě že tak. Hlad už byl na pováženou.

Nejstarší Evropan

Pak jsem procházel obcí Agés, kde jsem dokoupil trochu jídla na večer. Předpokládal jsem, že v mé cílové destinaci Atapuerce, toho moc k sehnání nebude. To se mi o chvíli později potvrdilo, když jsem dorazil na místo.

Jako bonus jsem se ze značení u silnice dozvěděl, že nedaleko byl při archeologických vykopávkách nalezen nejstarší Evropský člověk (Více zde). Ubytoval jsem se v místní noclehárně za pět eur a od paní domácí vyzvěděl, že místo nálezu je bohužel dost vzdálené a musí se tam autobusem. Hrob nejstaršího Evropana jsem tak neviděl.

Za to jsem strávil večer v příjemné česko-polské společnosti a navrch se k nám přidali ještě dva Korejci. Hanka s Eliškou mi uvařily večeři a zařídily nový účes. Prostě zlaté české ručičky.  Korejka navíc na druhý den slavila narozeniny a pozvala všechny přítomné na party v Burgosu.

Silnice a průmyslová zóna

Ráno jsem pokračoval vyprahlou kopcovitou krajinou plnou pokoseného obilí. Na prvním kopci jsem potkal Františka. Dalšího rodáka, tentokrát z Moravy. Při konverzaci nám cesta rychle ubíhala a ani jsme nemuseli přemýšlet, že jdeme po škaredé silnici.

Brzy na to jsme dorazili do nepěkné příměstské průmyslové zóny Burogosu. Průchod městem se táhl dlouhých deset kilometrů.

V půl jedné jsme konečně dorazili k městské noclehárně. Nikterak nečekaně jsme se ve frontě sešli z větší části v sestavě z předešlého večera. Obdržel jsem postel u zdi daleko od dveří, takže mě neobtěžovali lidi procházející k záchodům. Zahájil jsem siestu a prospal brzké odpoledne. Pozdější odpoledne jsem pak strávil psaním a procházkou po městě s hledáním internetu. Nakonec jsem si musel zaplatit čaj v kavárně, abych se někde připojil.

Oslava narozenin

Jak Korejka slíbila, tak se stalo. Když jsem se večer vrátil, čekal mě již stůl plný vína a velká sestava návštěvníků.

Přihodil jsem do vřavy pytel brambůrků, sušenou šunku a praženou slunečnici. Soused od vedlejšího stolu pak ještě dodal pizzu, kterou dostal ke své objednávce zdarma a už jí nemohl sníst.

Víno však brzy došlo a tak se několik oslavujících včetně mě rozhodlo pokračovat v nedalekém baru. Půl litr piva za dvě a půl eura byl celkem přijatelný a nakonec nás ještě Polský spolupoutník z Německa pozval na panáka.

To však bylo na poslední chvíli a plán nevyšel úplně podle odhadu. Jakmile jsme si objednali, přišel nás vyzvednout pán z noclehárny, že už zavírá. Dostali jsme tedy whisky do plastového kelímku a hurá zpět. Zde nás pro změnu vyhnali z kuchyně a následně i z terasy. Důvodem však nebyl hluk, ale pouze prevence, abychom při návratu do ubikací nerušili spící poutníky.

Párty tak skončila brzo, ale alespoň jsem nešel spát nijak pozdě. Spal jsem však tak tvrdě, že mě nevzbudili ani odcházející poutníci ani světlo. V nejzazší možný čas 7:20 mi však zazvonil budík. Poslední opozdilci odcházeli právě, když jsem sestoupil na snídani. Brzy na to už mě vyháněli, že ubytovna v osm zavírá. Rychle jsem tedy něco pojedl a vyrazil.