Až na konec světa

Přístav Fisterra na konci Svatojakubské pouti
Závěrečná fotka z Fisterry

V Santiágu jsem trochu neplánovaně strávil tři dny. Ožral na účet kamaráda. Pomalým tempem jsem došel až na samý Konec světa. Našel si místo k bezplatnému pracovnímu odpočinku. Vykoupal se v oceánu a obřadně spálil staré oblečení. Odpočívám a přemýšlím co dál.

Druhý den v Santiágu jsem se opil na účet kamaráda z Německa. Ráno mě v deset již budila paní z noclehárny, že musí uklízet a bohužel měla na daný den všechny postele rezervované. Musel jsem se tedy přesunout o dům dál. I 400 metrů dá po dlouhé noci člověku zabrat.

Přes den jsem se prospal a odpočinul si. Následujícího rána pak vyrazil směr na konec světa do obce Fisterra. Ve střídavě deštivém a slunečném počasí jsem urazil asi 20 km obce Negreira. Jakmile jsem se ubytoval, spustil se takový slejvák, že jsem byl opravdu celý vděčný za střechu nad hlavou.

Prostě štěstí

Opět za střídavě deštivého dne jsem nějakým zázrakem urazil dalších 35 kilometrů. Cestu jsem prokecal s Helenou z Polska a neuvěřitelně nám přitom přálo štěstí. V pekárně jsme dostali koláč a chleba.

Odpoledne jsme ještě objevili farmáře, který právě čistil skleník, přičemž vyhazoval hromady zralých papriček, salátů i rajčat. Prý už jich má dost a zbytek nepoužije. S jeho svolením jsme probrali celou hromadu a vybrali si množství zeleniny. Tu jsme posléze rozdávali kolemjdoucím poutníkům. Je úžasné kolik radosti dokáže lidem udělat i drobný, nečekaný dar.

Večer jsem si chtěl uvařit, ale jakmile jsem vstoupil do kuchyně, obdržel jsem večeři od známého kolegy poutníka. Další mě pro změnu pozval na pivo a k tomu jsme navíc dostali polévku. Navrch se ještě Helena rozhodla osmažit velkou část našich papriček, takže jsem se večer sotva dovalil do postele.

Účty jsem vybílil

Pomalu jsem začal mít obavy, co se mnou bude dál. Ke konci cesty jsem již využil všechny volné peníze i rezervy. Zbývalo mi opravdu 35 eur, bez dalšího. Štěstí mi však i tentokrát přálo.

Plánoval jsem sice dorazit třetí den až do Fisterre, ale únava mi nedovolila pokračovat dál. Místo toho jsem náhodou narazil na ubytovnu s dobrovolným příspěvkem za městečkem Cee. K mému překvapení ji ani nespravovala žádná církev, ale místní nezisková organizace. Ubytovnu tu zřídili jako poděkování poutníkům, kteří organizaci dobrovolně pomáhali čistit pobřeží od ropy uniklé při nehodě tankeru v roce 2002.

Teplá večeře, čistá postel i snídaně. Vzhledem k omezenému rozpočtu jsem poprvé dal jen velmi drobný příspěvek.

Obec na konci světa

Následující den jsem po pár hodinách cesty už z opravdu posledních sil dorazil na konec světa. Ještě před sestupem do obce Fisterra jsem si dlouze poseděl na kopci, z jehož úpatí cesta klesá dolu k atlantskému pobřeží. Užil jsem fantastický výhled na nejzazší výběžek Španělska. Je to skalnatý pahorek s majákem na konci. Dál už je pouze Atlantický oceán.

Je to magické místo. Pro poutníka po dlouhé cestě místo také představuje výrazné zadostiučinění. Pouť už prostě nemůže nikam pokračovat. Bohužel Vás milí čtenáři neseznámím s fantastickými výhledy na Fisterru, oceán ani maják, jelikož se mi telefon a tedy i fotoaparát odporoučel do věčných elektronických lovišť. Prostě se cestou vypnul a konec. S tím zmizely také fotky od Santiága dál. Úvodní fotka českopolské poutní společnosti je tedy v autorství mého polského kamaráda z Německa. Jásajícího člověka v pozadí ani neznám, prostě jen šel kolem.

Fisterra – nový, dočasný domov

Dne patnáctého měsíce října léta páně dva tisíce šestnáct, jsem kolem poledního za šumění oceánu sestoupil do obce Fisterra. Již dřív mě kdosi informoval, že se zde nachází hippies bar, kde mohou poutníci nějakou dobu pobýt a odpočinout si. Bylo to zároveň první místo, jež jsem při příchodu zaznamenal a tak jsem tam rovnou zakotvil. Vlídně mě přijali a dostal jsem přidělenou postel.

Místo, ale bylo na můj vkus až moc drsné a spíš než hipíky jsem tam našel pankáče. Rozhodl jsem se i přes jejich pohostinnost zkusit obejít místní hostely a sehnat si klidnější místo k odpočinku.

Na třetí pokus to s trochou přesvědčování vyšlo. Přijali mě v albergue de Sol y Lua. Majitel je Miguel, původem ze španělské z Murcie. Žije však s Šárkou z naší krásné české vlasti. Sice pro mě původně neměli moc práce, ale nakonec vymysleli v zahradě dost činností, na něž se přes sezónu tak nějak zapomnělo. Mimo zahradu občas vařím nebo peču chleba.

Po několika dnech odpočinku jsem také došel až na opravdový konec, k majáku. Dál už cesta nikam nevede. Následující den jsem ze sebe smyl všechny hříchy obřadní koupelí v oceánu a pak při sledování západu slunce nad majákem, spálil své staré putovní hadry.

Pomalu se skládám dohromady

Při své pouti jsem si ani neuvědomil, jak náročná cesta to vlastně je. Po několika měsících trvající procházce, jsem se najednou zastavil. Několik dní na to jsem si začal uvědomovat, jak moc energie jsem cestě vlastně dal.

Únavu a bolest nohou jsem už prakticky necítil, přestože očividně byla přítomná. Myslím, že si na takovou zátěž tělo ani nezvykne, přestože dokáže jít dál. Ani nevím, jak se mi to vlastně povedlo. V mnoha úsecích jsem byl již tak unavený, že jsem myslel, že se další den nezvednu. Přesto jsem každé ráno vstal a pokračoval.

Měl jsem přitom silný pocit, že jsem tady spíš pasažér, než strojvůdce. Mé tělo šlo tak nějak intuitivně samo dál. Bez ohledu na nepohodlí, únavu, déšť, vítr, zimu či pražící slunce.

Tentokrát jsem si opravdu sáhnul na dno. Na dno svých finančních možností. Na dno fyzických i psychických sil.

Jak si připadám na konci?

Opravdu jsem se ještě nevzpamatoval. Bude asi trvat nějakou dobu, než to všechno vstřebám. Momentálně vypomáhám v hostelu, takže se ani tak moc nezastavím. Je to ale podstatně volnější režim, než chodit kolem třiceti kilometrů denně.

Jak moc jsem vyždímal své tělo jsem si uvědomil až po nějaké době. Svých posledních 30 eur jsem totiž investoval do čokolády. Myslím, že jsem svému tělu způsobil velký energetický deficit, který teď budu muset nějakou dobu doplňovat.

Slíbil jsem, že budu v hostelu vypomáhat minimálně měsíc. Je to podle mě také minimální doba, za kterou se budu schopný dát do kupy a vymyslet co dál.

Další plány?

Tady to pravděpodobně nekončí. Minimálně do půlky listopadu však zůstanu ve Finisteře. Budu pomáhat, odpočívat a psát co to půjde, abych vyhnal pavouky z peněženky.

Chci se naučit pořádně španělsky. Také se nemůžu zbavit pocitu, že chci jít dál. Už několik let mi v hlavě leží myšlenka na Andalusii. Prostě se tam chci podívat. Cestou jsem také nasbíral spoustu inspirace i kontaktů. Nevím jak, ani kdy, ani jestli. Prostě život jde dál i na konci světa a uvidíme kam mě zanese příště.

Rád bych teď poděkoval všem čtenářům za přízeň. Byla to cestou docela makačka držet na blogu krok s událostmi a těší mě, že to nebylo nadarmo. Rád bych vás proto ujistil, že blog bude ve volném tempu pokračovat dál. Právě teď si však dopřávám zasloužený odpočinek.