Dobrovolně není zdarma

Dlouhý přesun proběhl klidně. Unikl jsem dešti a obdržel večeři. Nedobrovolně jsem vstával časně a zažil pravou španělskou fiestu. Dobrovolně není zdarma, ale také to nic nezaručuje.

Z Estelly jsem do ranní tmy a deště vyrážel jako jeden z posledních. Hned za městem jsem potkal Viviene z Brazílie a tak ranní cesta lépe ubíhala. Za městem se nachází významná turistická atrakce – fontána s vínem. Když se rozednilo, nechal jsem spolupoutnici za sebou a pokračoval po své značce.

Přišlo mi sice podezřelé, že všichni lidé zmizeli, ale vnímal jsem to jako dobré znamení, že jsou již daleko přede mnou a budu tak mít fontánu sám pro sebe. Nedlouho na to jsem se však záhadně zapojil zpět do vláčku lidí, kteří přicházeli z jiného směru. Pochopil jsem, že jsem fontánu minul. Podle kolemjdoucích se k ní musí kousek zajít, což jsem nevěděl. Sdělili mi však také, že dlouhé čekání fronty za to nestojí a víno se pořádně nedá pít.

Takže jako marketingový tah asi dobré, ale prakticky k ničemu. Stejný dojem mi později sdělil větší počet lidí a tak jsem nijak nelitoval. Alespoň se mi podařilo předejít velké množství lidí, čekajících ve frontě.

Dlouhý přesun vyprahlou krajinou

Cesta mě dál zavedla do obce Villamayor de Montjardin. Následoval dlouhý dvanáctikilometrový přesun vyprahlou krajinou, takže jsem dle doporučení doplnil vodu.

Je to jedna z nejnáročnějších částí cesty protože za pražícího slunce a absenci jakékoliv infrastruktury, je třeba mít dostatek tekutin. Zamračené počasí mi však přesun usnadnilo. Déšť vystřídal slabý vítr a tak jsem si vystačil s menší vodní zátěží. Cestou jsem se stihl zakecat s poutníky z Polska a absenci vodních zdrojů místní vynalézavci vyřešili prostým prodejním stánkem v druhé půli cesty.

Před polednem jsem dorazil do města Los Arcos. Měl jsem za sebou dvacet kilometrů, ale jelikož jsem si špatně zapamatoval plán, málem jsem přešel, čímž bych musel absolvovat další 18kilometrový úsek. Před koncem města jsem se naštěstí podíval do plánu a rozhodl se kousek vrátit, než vyrazit na dlouhou cestu dál.

Dorazil jsem k ubytovně před dvanáctou, takže ani neměli otevřeno. S dalšími poutníky jsme tedy museli čekat, načež jsem po registraci v místní ubytovně zahájil siestu. Svůj krok zpět jsem později ocenil o to víc, protože se spustil slejvák.

Sdílená večeře

Večer mě ještě potěšil bramborový dar, jež jsem obdržel, protože jedna z poutnic jich uvařila tolik, že by to nasytilo celý dav. Zřejmě už však byli po jídle a tak jich na mě zbylo dost. Navrch klobásu a o dobrou večeři bylo vystaráno.

Přitom se ke mně připojil Tchajwanec a čínsky mluvící Thajka. Vypili jsme láhev vína a sdíleli další drobné zákusky a životní zkušenosti.

Nedobrovolně časný start

Ráno kolem páté mě již budili odcházející poutníci. Zejména spící na palandě nade mnou, který si asi hodinu balil spacák a přitom zuřivě třepal celou postelí. Snažil jsem se spát, co to šlo, ale nakonec jsem musel vstát.

Odcházel jsem kolem půl sedmé do ranní tmy opět téměř poslední. Po svítání ani známky a jediné co mi ukazovalo směr, byly hvězdy. Značky jsem totiž neviděl. Na některých křižovatkách jsem musel zastavit a s telefonem zkoumat každý sloup, abych je našel. Někteří poutníci vycházejí pravidelně časně s čelovkou, aby předběhli davy. Tolik lidí, aby se všechny noclehárny naplnily tu, však už není.

Mnoho lidí k seznámení

Po hodině chůze začalo svítat a mohl jsem již jít normálně. Celé dopoledne jsem potkával staré známé tváře a seznámil se i s několika novými lidmi. Například chiropraktikem z Německa nebo Australankou nesoucí ukulele. Podařilo se mi opět se setkat s blogerem Christofem, jehož jsem potkal na začátku Francie, který mě seznámil ještě kamarádkou Lizou.

Fiesta

Před polednem jsem dorazil do městečka Vianna. Hned z kraje jsem si dopřál oběd, na prvním odpočívadle. Překvapení se však skrývalo až v centru. Při mém příchodu jsem míjel lidi v bílo-červenými úbory, načež mě do očí praštila býčí aréna. K zápasům mělo podle informací dojít až večer.

Nechtěl jsem se tolik zdržet a tak mě o kousek dál překvapila událost. Oslavy panenky Marie. Začalo to průvodem obřích postav, předpokládám, že tří králů, jež následoval průvod dětí v menších kostýmech. To vše doprovázené hlasitou hudbou. V ryku průvodu jsem prošel městem. Na konci se oddělil a pokračoval svou cestou.

Mnoho poutníků zůstalo na místě a tak jsem měl po dlouhé době cestu jen pro sebe.

Donativo Logroňo

Odpoledne jsem dorazil do města Logroňo, kde mě hned z kraje uvítala poutní informační budka, odkud směřovali dav příchozích do jednotlivých ubytoven.

Dorazil jsem jako druhý a když nám ubytovna s dobrovolným příspěvkem otevřela brány, mohl jsem si vybrat postel jako první. Obdržel jsem nezbytné instrukce, že donativo neznamená zadarmo, ale z příspěvků se platí večeře na další den.

Pak jsem zahájil siestu a odpoledne na vyrazil na poštu opět snížit zátěž. Tentokrát už mi váha batohu klesla na příjemných zhruba osm kilogramů.

Při prohlídce města jsem potkal všechny známé poutníky a člověk si tak i na neznámých místech připadá jako doma. Před večeří nás vyhnali na dobrovolnou mši do místního kostela. Měli tu zpívajícího kněze, takže to byla alespoň zajímavá změna.

Musím uznat, že tu přišli na zajímavý způsob, jak dostat lidi do kostela, co nejčastěji. Po večeři totiž probíhalo razítkování Credencialů jak jinak, než v kostele po společné modlitbě. V deset pak spát.

Arogantní rozsvícení

Ráno však bylo drsné. Nějaký arogantní koumák rozsvítil světla už v pět ráno. Pak už nebylo zbytí, prostě jsem musel vstávat v tuto nekřesťanskou hodinu i v křesťanské ubytovně.

Kolem šesté jsem již byl na pochodu. Logroňo je naštěstí rozlehlé město a tak jsem první hodinu viděl, kam jdu jen díky pouličnímu osvětlení. Za městem pak naštěstí vedla cesta jen rovně a tak jsem se neztratil.

Výhodou brzkého startu však je východ slunce z první ruky. Tentokrát jsem stál přesně na vrcholu kopce, když k tomu došlo.

Netradiční křížová cesta

Fantazie poutníků nezná mezí. Cestu kolem dálnice lemuje drátěný plot, který poutníky odděluje od automobilového provozu. Pěkně dlouhý úsek cesty pak lemují kříže ze všech různých materiálů. Dřevo, sláma, listí, tkaničky, dráty nebo staré pásky. Prostě každý dostupný materiál, který lze ohnout nebo zlomit do tvaru kříže. Musím uznat, že je fajn zaměřit pozornost namísto projíždějících aut na křížovou cestu.

Kolem osmé jsem dorazil do městečka Navarrete, kde jsem se přidal k několika dalším poutníkům na snídani. Poprvé jsem se tak osmělil utratit své peníze za jinou službu kromě noclehu. Dopřál jsem si obložený sendvič s čajem za cca 4 eura. Měl jsem sice dost jídla, ale příležitost posedět se zajímavými lidmi je velmi příjemná.

Prohlédl jsem si místní kostel a pokračoval dál mezi vinicemi a zemědělskou krajinou. Část cesty jsem prokecal s párem z Belgie a kolem poledního dorazil do města Nájera.

Za dobrovolný příspěvek občas něco nejde

Zde jsem opět potkal Čechoameričana Matta a spolu s dalšími, jež ráno začínali brzo, vyčkal na otevření municiální ubytovny s dobrovolným příspěvkem.

Hned z počátku nás místní dobrovolníci upozornili, že v kuchyni nejde sporák a tak si nemáme kupovat jídla, jež se musí vařit. Během večera pak přestala jít i rychlovarná konvice a na sedmdesát lidí pak zbyla jen mikrovlnná trouba.

Já se rozhodl pro salát, ale někteří nadšenci dokáží s mikrovlnkou opravdu kouzlit. V místě pobývalo několik kluků z Malty, jež v tom dokázali uvařit mleté maso, brambory i vejce. Nevím jak, ale ani tak bych to rozhodně jíst nechtěl.

Navrch zde ještě byly postele naskládané tak, že byly vždy dvě palandy vedle sebe bez jakékoliv mezery. Jako spolunocležníka jsem pak vyfasoval tlustého chrápajícího Španěla. Špunty do uší však dokáží zázraky a tak jsem nakonec přenocoval v klidu.

Ráno mě však opět čekal déšť.