Pokračujeme dál: Z Fisterry až do Portugalska

Stopem na Camimo Portugues. Kempování nad zátokou. Špatné značení cesty. Pomeranče přímo ze stromu. Přešel jsem Galícii a za deště překonal hranici do Portugalska.

S Maďarským kolegou Denéšem jsme se rozhodli absolvovat první část cesty do Porta společně. Minimálně dostopovat do Padrónu, nejbližší zastávce na Portugalské Svatojakubské cestě. Denés už dva týdny netrpělivě očekával poštovní zásilku s novým telefonem, jež však nedorazila. Na místní poště se mi však náhodou podařilo zjistit, že se pošta do celé oblasti rozváží z městečka Cee, kudy jsme museli projít, a tak jsme se dohodli, že tam přibrzdíme.

Ráno jsme se rozloučili s Miguelem, který se nám omluvil za všechno, co se přihodilo za dobu našeho pobytu. Ničeho specifického jsme se však nedočkali.

Ranní zpoždění

Denés je takový šnek. Než něco vymyslí, trvá to dlouho. Další dobu trvá, než se rozmyslí, zda to udělá a něž k tomu skutečně dojde, dá předtím pro jistotu ještě pauzu. Přitom ještě poztrácí nebo rozbije spoustu věcí, což stojí další čas. Rychlost pohybu pak vychází někde mezi želvou a chameleonem.

Od hostelu jsme vyrazili až kolem půl deváté. Došel jsem ještě vybrat hotovost do bankomatu, další půl hodinu jsem pak proseděl u přístavu, než se kolega zjevil na smluveném místě. Další chvíli jsme vybírali místo na stop, takže jsem z rána začali až kolem půl jedenácté.

Lidé v Galícii nejsou nijak otevření. Proto naše stopování nejprve zazdil kolemjdoucí pán, jež nás informoval, že se máme raději vydat autobusem, že zde jezdí pouze místní a nikdo nás nevezme. Do značné míry měl pravdu, na první svezení jsme museli čekat téměř hodinu, i přes celkem slušný provoz. Vzal nás nakonec postarší pán, pravidelný poutník, jež každý rok chodí z Fisterry do Santiága. Byl však natolik sdílný, že nás dovezl přímo k centrální poště.

Překvapivě jsem si zpravil náladu, když jsem si s ním popovídal španělsky a zjistil jsem, že mu celkem slušně rozumím. Po předchozí zkušenosti s Miguelem, který v proslovu nepřibrzdil ani přes mé opakované ujištění, že mu tak rychle nerozumím, mi to značně zpravilo náladu.

Poštovní epizoda

Na poště nikdo anglicky neuměl. Vysvětlení, co vlastně chceme tak připadlo mě. Půl hodiny jsem strávil vysvětlováním, až paní nakonec někam zavolala a zjistila, že uvedenou adresu, mají někde ve skladu balíček. Jméno na balíčku však z nějakého důvodu neznali, ale jestli počkáme tak hodinu, tak ho přivezou.

V jednu jsme se přišli zeptat znovu a dostali jsme navrch další hodinu a půl čekání. V půl třetí jsme přišli potřetí a k velkému překvapení držela paní v ruce balíček na Denéšovo jméno. Byl to hledaný telefon, a tak bylo velké čekání korunováno úspěchem.

Rychle zpátky na cestu

Bylo už dost pozdě, a tak jsme okamžitě vyrazili hledat další místo na stopování. Vyzkoušeli jsme jich několik, ale dlouho bezúspěšně.

Až v podvečer se na nás usmálo štěstí, když nás vzal místní rybář. Dřív cestoval po světě na velkých lodích a sám přitom prostopoval Turecko. Svezl nás 40 kilometrů, přičemž bezmála polovinu cesty mimo svůj směr. Ukázal nám navíc loď, na které pracuje. Chvilku před západem slunce jsme dorazili do městečka Murros.

Byli jsme zhruba v polovině cesty do Padrónu. Nakoupili jsme nezbytné zásoby a spěšně pokračovali najít další místo, abychom mohli pokračovat. Pomalu se však stmívalo a šance na další jízdu se rychle zmenšovala. Nakonec jsme to museli vzdát a smířit se s tím, že dnes již do cíle nedorazíme.

Kempování nad zátokou

Denéš měl stan, alespoň jeho vnitřní část bez krycí plachty. Museli jsme se proto modlit, aby nepršelo. Kousek za městem jsme objevili fantastické vyvýšené místo s výhledem na záliv. To nejlepší však přišlo vzápětí, když měsíc v úplňku vystoupil nad hory a s odrazem přes moře svítil přímo na naše útočiště.

Další výhodou byl východ slunce nad zálivem, které nám osvítilo ráno. Po snídani jsme vyrazili směrem do další vesnice, kde jsme opět zahájili stopování. Naštěstí jsme tentokrát nestáli dlouho, svezl nás místní New Yorčan, jež přiletěl za rodinou na dovolenou. Popovezl nás asi 10 kilometrů do Solleiros.

Při nákupu Denéš ztratil deník. Stihli jsme popojít asi dalšího půl kilometru, když nás doběhl pán z obchodu a blok mu vrátil. Musel se přitom dost snažit, jelikož jsme se od obchodu vzdálili několika úzkými uličkami.

Dlouhé čekání se vyplatilo

Zběžně jsme se najedli a pak už jen čekali u cesty na odvoz. A čekali, a čekali. Lidé z Galície nejsou zřejmě moc vlídní. Na další odvoz jsme čekali asi 3 hodny. Zastavil nám až španělsko-německý pár, mířící na výlet do Londýna.

Měli jsme však pořádné štěstí. Nejen, že jsme od nich dostali na přivítanou pivo, ale navíc nás odvezli až na vrchol kopce, ze kterého jsme mohli jen sejít dolů do cílového města Padrón. Zkusili jsme sice i cestou dolů stopovat, ale marně. K večeru jsme tak po 14 kilometrovém pochodu dorazili do cíle.

Opět jsme se tak stali poutníky na Svatojakubské cestě. Našli jsme noclehárnu, kde jsme v teple strávili noc. Moc rušno tu touto roční dobou není, a tak nás v obří místnosti spalo sotva osm.

Chodit v protisměru v zimě je řehole

Po měsíci ve Fisteře jsme si zvykli na pozdější vstávání. Když tak ráno zase někdo rozsvítil v půl osmé, nemohl jsem se probrat. Tou dobou je ještě úplná tma. Trvalo dlouho, než jsem vypravil, a tak nás až kolem deváté vyhazovala uklízečka.

Jakmile jsme vystoupili ven, byla opravdu velká kosa. Myslím, že i některá auta přes noc omrzla. Sice už svítilo slunce, ale i přesto byla taková zima, že jsem si doběhl k Číňanům koupit rukavice.

Hned za městem jsme se ztratili. Cesta je totiž značená pouze jedním směrem, a to do Santiága. V opačném směru do Portugalska sice vede cesta do poutní Fátimy, alespoň z počátku je tak řídce značená, že spíš vůbec.

Modré šipky jsou tak spíš vzácností. Člověk tak musí jít trochu jako rak a neustále se koukat za sebe, zda uvidí šipky žluté vedoucí do Santiága. To nezbytně vede k mnoha ztracením, a tak cesta probíhá spíš formou hledání správného směru. Výhodou je, že se člověk musí hodně ptát a tím se také musí španělsky domluvit s mnoha lidmi.

První pomeranče

Když se nám nakonec podařilo chytit správný směr, překvapil nás strom obalený pomeranči. Sice ještě nebyly úplně zralé ale i tak nakyslé plody chutnaly přímo ze stromu výborně. O to víc, že to byl první pomerančovník, který jsem ve Španělsku viděl.

Za celý den jsme potkalii pouze hrstku poutníků. Počasí je tu nevyzpytatelné, ale na začátek cesty nám přálo. Večer jsme se sluncem v zádech dorazili do Caldas del Reis a ubytovali se. Mimo sezónu to ani s recepcí nijak nefrčí, takže jsme se ubytovali sami a až večer, při návštěvě recepční, zaplatili.

Pak rychlá prohlídka města s termálními prameny, nakoupit, uvařit a spát. Byl jsem totiž po prvních dnech další cesty už pěkně znavený.

Rozdělení

Jelikož jsem už nemohl snést Denéšovo tempo, rozhodl jsem se jít sám. Od vstupu do Španělska jsem vyjma několika chvil sám nebyl. Byla to úžasná změna plná ticha. Rukavice opět přišli vhod, kvůli dopolednímu chladu.

Pochod opačným směrem spousta lidí nechápe, a tak mi cestou mnozí řidiči i chodci signalizovali, bych šel opačným směrem. Musel jsem jim tedy pokaždé pouze ukázat, že opravdu vím, kam jdu. Celý den jsem za krásného počasí procházel galicijskými údolími a vesnicemi.

Když se pak v pozdním odpoledni začalo zatahovat, byl jsem už naštěstí ve městě Pontevedra. Při dlouhé cestě přes město jsem už začal pochybovat, zda jsem ubytovnu neminul, ale bary s logem svatojakubské mušle naštěstí věděli, kam mě nasměrovat. Sice jsem ještě nejprve vstoupil do hotelu, který vypadal jako městská noclehárna, ale velmi rychle mě navigovali na správné místo.

Podlahové topení

Výsledek stál za to. Městský albergue v Pontevedra má totiž podlahové topení. Bylo to první místo, kde jsem se opravdu prohřál. Chvíli po mě dorazil i Denéš.

Komický vedlejší efekt podlahového vytápění bylo, že si nechal vedle postele na podlaze máslo. Něž si toho někdo všimnul, máslo už teklo všude. Večer jsem ještě shlédnul scénu, když vařil. Spuštěná voda, pálící se klobása, a do toho snaha spustit digestoř, mě přesvědčila, abych co nejdřív odešel. Občas mi připadalo, že na zem prostě spadnul tak včera a prostě neví, jak se co používá.

Přes noc pršelo, a tak jsem si snad poprvé deštivé počasí z poza okna opravdu užíval. Podlahové topení mi pomohlo hodit všechny cestovní strasti za hlavu.

S holými chodidly do mokra

Ráno sice ještě jemně mrholilo, ale postupně přestávalo. Dny jsou teď krátké a tma je až tak do půl deváté. Přesto však někteří lidé vyrážejí hodně časně. To však není můj případ a před půl devátou nechodím. Má to tu výhodu, že je pak ráno i celý den naprosto klidný.

Pohorky jsem po nezdařené opravě nechal daleko za sebou. Pokračuji tak stále jen v sandálech. Když však prší nebo je mokro, musím sundat i ponožky. Mokré jsou stejně k ničemu. Celý den jsem tak strávil s holými chodidly. Žádné extra teplo tu touto dobou není, takže člověk trochu mrzne.

Za mračného počasí jsem pak dorazil do města Redondela. Zvažoval jsem sice jít ještě dalších deset kilometrů, ale byl jsem po této dvacítce již tak znavený, že jsem se hned časného odpoledne ubytoval, a pak jen klesnul do postele a prospal dvě hodiny.

Večer mi ještě nefungoval internet a tak jsem snad poprvé strávil večer v kavárně. K mému překvapení jsem vypozoroval, že čím je později, tím víc je lidí. K tomu navíc k mému překvapení začali místo plnit rodiny s dětmi, což mi po západu slunce přišlo přinejmenším nezvyklé. Holt Španělsko.

Poslední kus Galície

Z rána bylo zataženo a tak jsem se modlil, aby nepršelo. Vymotal jsem se z města a opět chytil správný směr. Bylo celkem i sucho, takže docela pohodová cesta až do chvíle, než začalo pršet. Zbývalo mi ujit ještě asi osm kilometrů a tak jsem doufal, že déšť poleví.

Sundal jsem však ponožky, i teplé podvlíkačky, nasadil bundu, opláštil batoh a vyrazil dál. Déšť však ještě zesílil. Místy jsem se brodil bahnem, mrzly mi holé nohy a kraťasy pomalu promokaly směrem vzhůru.

Deštěm až do Portugalska

Po nekonečných dvou hodinách jsem promrzlý dorazil do hraničního města Tui, kde jsem chtěl zůstat. Městská noclehárna však byla zavřená. Nezbylo mi, než dojít další 3 kilometry, do Portugalského města Valenca. V dešti jsem za aplausu lidí schovaných ve stanu u řeky doběhl až k hraničnímu mostu, přeběhl řeku a překonal další kus cesty až do noclehárny. Zde jsem potkal Denéše, který dorazil o chvíli přede mnou.

Na recepci nikdo nebyl a tak jsme si ještě stihli dojít nakoupit. Po návratu jsem se ubytoval, ale také zjistil, že v Portugalsku se v noclehárnách netopí. Nikde. Mají na to nějakou vyhlášku. Paní z recepce nám naštěstí zapůjčila elektrické topení, které měla pro sebe, aby při službě nezmrzla. Alespoň jsem tak zasušil promočené věci a noc strávil v relativní pohodě.

Čtěte dál:
Bizardní příběhy Finisterské
Až na konec světa