Poslední výlet na Gibraltar. S rozeřvanými indickými důchodci jsem dorazil do Malagy. Neohlášený návrat způsobil příjemná překvapení. Připravuji cestopisné povídání.
Po morbidních španělských Velikonocích (více zde) jsem usoudil, že je nejvyšší čas posunout výlet do další fáze. Cíl mé mise žít nějakou dobu v Andalusii, prozkoumat místní kulturu a zvyky, naučit se španělsky a případně pracovat na Gibraltaru, jsem víceméně splnil. Všechno má ale svůj vyměřený čas a trvat po zjištění současné situace na práci na „Skále“ by bylo přímo kontraproduktivní (psal jsem zde).
Na další cestování už mi ale nezbyl entuziasmus, a tak jsem po nedávných vyčerpávajících zkušenostech a bezmála jedenácti měsících na cestách, zvolil jasný směr – domů. Zeleň při mém odjezdu už začínala vadnout a považuji proto tuto dobu za nejlepší příležitost, jak uniknout jihošpanělským pařákům.
Podařilo se mi výhodně pořídit letenku a začal jsem se těšit domů. Při procházce v lese jsem našel funkční cestovní kufr v dobrém stavu, čímž mi odpadl problém. Z vrácené kauce za pronajatý pokoj jsem totiž pořídil sice drobné, ale zato objemné dary.
V posledních dnech na jihu jsem trávil hodně času venku, abych se vyslunil do zásoby. Předpověď pro doma totiž hlásila výrazný teplotní propad.
Poslední výprava na Skálu
Na poslední chvíli jsem se rozhodl vystoupit na vrchol gibraltarské skály. Prošel jsem jediný místní přírodní park, kde je možné si za poplatek prohlédnout tunely z druhé světové války a spoustu dalšího válečného vybavení a rekvizit včetně kanónové střílny královny Elizabeth.
Na vrcholu „Skály“ je opičí doupě. Lidé si na ně musí dávat pozor, protože trocha nepozornosti může znamenat rychlé ztráty. Šustivý zvuk igelitových tašek totiž na opice působí opravdu magicky, a ve snaze přilepšit svému žaludku na ně celkem nepokrytě útočí.
Místní legenda praví, že dokud budou na Gibraltaru makakové, zůstane skála v rukou Británie. Opice jsou proto chráněné zákonem a jejich odehnání pořádnou ranou po kebuli tady může vyústit až v trestní stíhání. Poučen z dřívějšího pobytu v Indonésii jsem proto úspěšně kryl svou tašku vlastním tělem. Africké pobřeží jsem však kvůli mraku neviděl. Zato jsem na vlastní oči viděl příčný mrak.
Zpátky do Malagy
Brzy na to jsem se už rozloučil se španělským sousedem a připravil se vyrazit na mezinárodní letiště Costa del Sol do Malagy. Až na rozeřvanou skupinku asi šesti indických důchodců, kteří cestou vřeštěli na celý autobus, proběhl přejezd hladce.
Ba ještě lépe, kvůli hlučným spolucestujícím jsem si odsednul o několik sedadel dozadu, přičemž jsem pod sebou našel 20 eur. Takže i to nepříjemné, bylo opět pro něco dobré.
Neohlášený návrat
S hodinovým zpožděním jsem ve tři ráno přistál v Praze. Teplota vzduchu na ranveji činila přesně 0°C. Musím tímto poděkovat kamarádům, kteří nejen od jediné určené osoby vyzvedli klíče od mého domova, ale také že mě i v takto nehezkou ranní hodinu vyzvedli a dopravili do Příbrami.
A jelikož jsem návrat nikomu neoznámil, bylo to velké překvapení. Někteří členové rodiny na mě dokonce koukali jak na zjevení a chvíli jim trvalo, než vůbec připustili myšlenku, že jsem se opravdu vrátil.
Co dál?
Plánuji zorganizovat cestopisné povídání o zážitcích. Nejlépe jedno v Příbrami a další v Praze. Velmi bych přitom ocenil návrhy, kde takové setkání v Praze zorganizovat.
Případná doporučení je možné psát na Facebook, do komentářů ke článku, emailem atp. Samozřejmě dostupnost a náklady jsou prioritní kombinací. O vývoji situace ohledně těchto setkání zde budu co nejdříve informovat.
You must be logged in to post a comment.