Kvůli stanu jsem vyrazil se zpožděním. Dorazil na hranice a přenocoval venku. S důchodci jsem přeplul do Španělska a týž den dorazil do Seville. Prohlédl si centrum a v hostelu se před deštěm skryl při čekání na noční autobus do Granady.
Předposlední den ve jihoportugalském Faro jsem náhodou opět potkal francouzsku Marilyn, jež mě dřív svezla od Lisabonu na jih (více zde). Tentokrát mi nabídla stan. Seznámila se totiž v mezidobí s Rémim, do jehož karavanu se přestěhovala a ten svůj prodávala. Zbavovala se tak nepotřebných věcí, mezi nimiž byl i stan, který se mi zrovna náramně hodil.
Stanové zdržení
Získání stanu však nebylo snadné. Musel jsem pozdržet plánovaný odjezd na odpoledne, protože její vůz byl v opravě ve vedlejším městečku Olhao. Měl jsem tak čas se v klidu rozloučit se svými dlouhodobými hostiteli Eunice a Rafaelem (více zde), se kterými jsem strávil bezmála dva měsíce. Za tu dobu se toho moc zajímavého nedělo, ale chodil jsem na procházky, jezdil na kole trhat pomeranče, a hlavně doháněl potřebnou administrativu.
S Marilyn jsme z Fara vyrazili vlakem směrem na Olhao, abychom na místě zjistili, že auto stále není hotové. Mechanik zkrátka neudělal to či tamto. Vůz jsme po opravách obdrželi až kolem čtvrté, načež jsem zjistil, že stan je prakticky nesložitelná kroutící se osmička bez návodu. Zápasem s ním jsem ztratil další hodinu, přičemž mě stan vytočil natolik, že se mi podařilo zlomit mu jednu z výztuh.
Portugalská práce
Marilyn mi nabídla, že mě jako omluvu za zdržení, a taky aby si odpočinula od mechanika, odveze na nedalekou hranici se Španělskem. Sotva jsme však urazili deset kilometrů, přišli jsme na zaseklou brzdu. Do vozu se valil puch spálených destiček. Přitom jsme ještě odhalili, že mechanik ani nevyměnil šroub u kola, jež měl nevím proč utrženou hlavu. Jak brzdy, tak šroub přitom byly jeho hlavním úkolem. Zkrátka portugalská práce.
Cestou zpět do dílny mě Marilyn vyložila na vlakovém nádraží. Na cestu vlakem po jižním pobřeží Portugalska jsem se přitom velmi těšil, ale jelikož už bylo pozdě, tak jsem přes tmu neviděl vůbec nic. V noci jsem dorazil do hraničního města Vila Real de Santo Antonio, jež bylo po zemětřesení v osmnáctém století narychlo postaveno podle plánu Lisabonu. Jeho noční prohlídkou jsem tak vyřešil problém, že jsem vynechal hlavním město. Jeho kopii jsem si zkrátka prošel zde.
Mrazivá noc
K večeři jsem si alespoň dopřál hranolky s kusem vepřového a čajem za přijatelných 3,5 eura. Přestože už bylo chladno, rozhodl jsem se zužitkovat těžko nabytý stan. Předpověď na noc hlásila slušných šest stupňů, a tak jsem to risknul venku. Zlomená výztuž naštěstí nedělala problémy, ale zima byla bohužel tužší, než jsem plánoval.
Marylin mě naštěstí vybavila také lehkou dekou, ale i přesto jsem na sebe v průběhu noci postupně vrstvil všechno dostupné oblečení. K ránu to bylo tak akorát, abych nezmrznul. Stan byl ráno oproti očekávání omrzlý pěkně kolem dokola. Navíc jsem zjistil, že vůbec nevětrá a všechna vydýchaná voda v něm kondenzuje. Když pak ráno led rozmrzal, padala na mě voda.
Přeplavení hranice
Ráno jsem byl pořádně prokřehlý, ale brzy jsem se mohl rozmrazit na slunci. Sbalil jsem všechno provlhlé oblečení zpět do batohu a vyrazil hledat přeshraniční přívoz. Jezdí každou hodinu, ale bohužel jsem jeden zrovna minul, takže jsem čekal až do půl jedenácté.
Naštěstí mi také v informacích poradili přehodit si čas zpět na ten náš středoevropský, protože Portugalsko používá londýnský čas. Na lodi jsem byl jednoznačně nejmladší. Ostatní pasažéry tvořili němečtí, francouzští a britští důchodci z nedalekých karavanparků.
Cesta do Seville
Na španělském břehu jsem spěšně vyrazil na autobusové stanoviště, ale před odjezdem jsem měl celé tři hodiny na prohlídku hraničního městečka Ayamonte. Pak jsem vyrazil s krátkou mezizastávkou v nedaleké Huelvě, do hlavního města Andalusie, jímž je Sevilla, kam jsem dorazil ještě za světla.
Předešlé noci ve stanu jsem se moc nevyspal, a tak jsem rovnou zamířil hledat turistické informace, aby mi poradili nejlevnější hostel v okolí. Když jsem dorazil do hostelu Triana. Měl jsem štěstí, jelikož měli po rekonstrukci právě první den otevřeno. V hostelu tak byl klid.
Navíc mě po prezentaci mé Compostely recepční ubytovala s poutnickou slevou, jelikož i odtud vychází jedna ze Svatojakubských poutních tras – Vía de la Plata. Uvnitř jsem se akorát osprchoval, najedl a vyčerpáním padnul.
Prohlídka historického centra Sevilly
V hostelu jsem se ráno dozvěděl, že je možné vyrazit s průvodcem na prohlídku města za to dobrovolný příspěvek. Lidé se sejdou na určeném místě, odkud se vyráží objevovat město. Na místě jsem se dozvěděl, že se musí sejít víc lidí, aby se prohlídka vůbec konala. Jelikož je však mimo sezónu a mělo celý den pršet, moc velká šance nebyla. Přesto se však nějakým zázrakem sešli tři nadšenci, takže se naše téměř soukromá prohlídka konala.
Prohlédl jsem si díky tomu pozůstatky maorského opevnění, centrum obchodu s v té době nově objevenými jihoamerickými koloniemi, královský palác, univerzitu v tabákové fabrice, či zahrady s areálem světové výstavy expo z přelomu let 1929/30 a to i s vysvětlením, co které symboly znamenají. Například úvodní obrázek NO8DO je symbolem podpory města Seville králi, jehož se snažil svrhnout vlastní syn. Občané ho však nedali a tak král vytvořil toto logo odkazující symbolem uzlu na tuto událost. Považuji prohlídku za užitečnou službu.
Toulky městem
Později jsem se naobědval na tržišti pro místní Mercado Lonja del Barranco, které bylo oproti předraženým restauracím kolem zdaleka nejlevnější. Za 3,5 eura jsem vybral cosi s bramborami. Podle chuti jsem poznal jakési nakyselo naložené brambory s neidentifikovatelnou zeleninou, trochou tuňáka a krátkými slanými tyčinkami. Znovu bych to nebral, ale přežít den s tím šlo.
Poté jsem chvíli zažíval na nedaleké lavičce na Plaza Nueva a pak se ztratil v hloubi úzkých uliček centra města. Na konci každé z nich jsem se přitom vynořil u jiného kostela. Musím uznat, že to vypadá jako příjemné město pro život. Alespoň tedy ve starém centru, dál jsem nepodíval. Měl jsem ještě možnost zavítat večer do Casa de la Guitarra na představení hry na španělskou kytaru nebo si vybrat z množství flamenco show.
Všechny možnosti byly dost turistické a drahé. A jelikož jsem byl unavený a obvykle mám štěstí, tak si počkám na nějakou autentickou andaluskou fiestu.
Úkryt před deštěm
Když mě omrzelo toulání se Sevillou, rozhodl jsem se pro návrat do hostelu. Vyzvednout si uložené věci a počkat na svůj noční autobus. Sotva jsem však vstoupil na most přes řeku Guadalquivir, začalo pršet. Dočasný úkryt jsem nalezl v dalším tržišti na protějším břehu. Přečkal jsem tam nejhorší slejvák a pak se schoval v hostelu, kde mi dovolili počkat pod střechou na hodinu mého přesunu. A pak hurá do Granady, ale to až v příštím článku…
You must be logged in to post a comment.