Půvabný ostrov Chiloé

Ostrov Chiloé nabízí krásnou přírodu, obstojnou infrastrukturu i lidi, kteří nechtějí bezhlavě za všechno zaplatit. Kempovali jsme na plážích, sušili prádlo na lopuchu a potkali zajímavé lidi. Viděli jsme konec dálnice Panamericana a trajektem odjeli do země nikoho.

Po dosavadních podivných zkušenostech s cestováním po Chile se naše situace po odjezdu z Puerto Montt (psal jsem zde) mírně zlepšila. Autobusem za 4000 pesos (cca 130 Kč) jsme dojeli do města Ancud na severu ostrova Chiloé.

Kempování na pláži u města Ancud

Město samo o sobě za moc nestojí. Je tu však úžasná pláž s několika vyhlídkami, kde je možné pozorovat jak východ tak západ slunce nad mořem. Na jedné takové vyhlídce jsme strávili celý den.

Měli jsme přitom příležitost potkat skupinku Němců, ve které byl i Julian. Již při cestě městem na nás kdosi mával z auta. Když jsme se pak potkali, měl radost, že jsme také z Evropy a nabídl nám drobný finanční dar. Prý se cestovatelům a chudým musí pomáhat. Dar jsme sice odmítli, ale příjemně jsme si nějakou chvíli pokecali.

Vyčkali jsme na vyhlídce až do západu slunce a sešli po pláži na nedaleký kopec, kde jsme při západu slunce rozbalili stan.

Endemitní hlodavec? Umlátit klackem!

Jakmile jsme stan postavili, objevila před nedalekým křovím podivná skákající myš, která vypadala jako potkan. Měli jsme trochu obavu, aby nám v noci neprohlodala stan ve snaze uchvátit naše zásoby jídla. Zvažoval jsem ji proto nakopnout a Milča navrhovala ji umlátit klackem.

Naštěstí jsme v tom nebyli příliš průbojní a ani myška se k nám prozřetelně nepřiblížila. Jen si poklidně baštila trávu a tak jsme se nechali vzájemně na pokoji. Na druhý den jsme na informační tabulli o místní zvířeně zjistili, že ona myška byla možná endemitní druh s názvem Monito del Monte, který se vyskytuje pouze na Chiloé.

Jistí si tím sice nejsme, ale byli jsme velmi rádi, že náš záměr nevyšel.

Rezervace tučňáků

Další den jsme měli v plánu dorazit na západní stranu ostrova Chiloé do vesničky Cocotue. Nedaleko odtud se nachází pláž s přírodní rezervací Monumento natural Islotes Punihuil, kde hnízdí kolonie tučňáků Humboldtových.

Ráno jsme se v Ancudu před supermarketem ptali, jak se tam dostat. Místní pán nám nejprve poradil autobus, pak kde stopovat a že měl nakonec stejnou cestu, tak nás odvezl půlku trasy k rezervaci. Další kus cesty jsme dostopovali a poslední kus k pláži došli pěšky.

K tučňákům se však pro jejich ochranu nedá dostat jinak, než předraženou turistickou lodí, což jsme kategoricky odmítli. Mohli jsme si tak jejich hnízdiště prohlédnout jen z dálky. Nezbývá, než se těšit na jiné místo, které bude lépe přístupné.

K večeru jsme rozbalili tábor na zahradě u dobrého místního muže. Šli jsme tam asi 20 minut po prašné cestě stále vzhůru od pláže.

Vyhlídková jízda alá Chiloé

Ráno jsme ve snaze dostat ze z pláže zpět do civilizace vyrazili na ranní autobus, který vyrážel v 7:40. Časně z rána jsme proto sbalili stan a šli celou cestu zpět na pláž, jen abychom zjistili, že autobus jede po štěrkové cestě vzhůru přesně kolem místa, kde jsme kempovali. Ani ve snu nás nenapadlo, že do takového kopce po štěrkové cestě autobus vůbec vyjede. Dost na tom, že nás měl nabrat na pláži.

Dostat se pak oněch 30 kilometrů zpátky do Ancudu znamenalo podstoupit dvouhodinovou vyhlídkovou jízdu zapadlými prašnými cestami podél pobřeží. Z města jsme pak již pravidelnými a rychlými autobusy zamířili do hlavního města ostrova Chiloé, které se jmenuje Castro.

Den a noc v Castru

V Castru právě vrcholilo vánoční šílenství a jak tu vypadá vánoční stromeček se můžete podívat ve Vánočním článku (zde). Rozhodli jsme se po několika nocích kempování zůstat jednou uvnitř a po dlouhém zvažování jsme přijali nabídku, kterou nám předložil sympatický pár u nádraží. Pokoj se sdílenou koupelnou za 15 000 pesos (cca 500 Kč).

Po příchodu na místo nám paní vehementně tvrdila, že všechny pokoje jsou za 20 tisíc, ale nakonec bohorovně slevila na původně diskutovanou částku. V Chile se ale všechno dělá jen na oko a tak aby se neřeklo a tohle místo bylo přesně takové.

Na pohled hezké, ale jen z jedné strany. Pokoj také, ale jen dokud se člověk nepodívá pořádně. Deky propálené od vajglů, do pokoje fučelo stěna nestěna a nedaleko probíhala vytížená silnice Panamericana, která klidu také nedodala. Rodina nám také zpřístupnila svou kuchyni. Kouřili tam, byl tam svinčík, zbytky vajglů a ráno i zbytky ohlodaných kostí.

Stále nerozumíme tomu, že podobná zařízení tu opravdu fungují a ještě k tomu zarputile odmítají slevit z přemrštěné ceny. Inu, zpětná vazba chybí a na mezinárodních sítích jako je Booking podobná zařízení nenajdete. Nejspíš by tam po několika referencích nikdo další nepřijel.

Domy na kůlech

V Castru se nachází také zajímavá architektonická památka takzvané Palafitos. Jsou to rybářské domky na kůlech nad mořskou zátokou. Umožňovali rybářům uvazovat čluny rovnou u domu. Takové rybářské parkoviště.

Značná část z těchto Palafitos se však velmi rychle mění na penziony, kavárny, restaurace a další zařízení pro turisty.

Cucao a Parque National Chiloé

Po jedné noci, kdy jsme si v podivném penzionu vyprali a prohlédli si město, jsme jen dokoupili zásoby jídla. Jakmile to šlo, tak jsme se vymanili z podivného Castra. Tentokrát jsme na doporučení zamířili k národnímu parku Chiloé, který se nachází na tichomořském pobřeží ostrova nedaleko vesničky od Cucao.

Vyhnuli jsme se kempům a nechali si od řidiče autobusu doporučit místo na kempování v přírodě. Minuli jsme proto přírodní park a řidič nás zavezl skoro až nakonec cesty k pláži. Až na pár domků a obchůdek tu nikdo nebyl. Místní pán tu sice vybíral vstupné na pláž, ale po chvíli pěší cesty skončil ostnatý plot a my si našli úžasné místo pro stan na pruhu zelené trávy před pláží.

Naše místo navíc chránily proti větru obří lopuchy, které jsme také využili jako sušárnu na nedoschlé prádlo. Na polovinu oblečení z batohu přitom stačil jediný obří list. Večer jsme si ještě udělali oheň z naplaveného dříví a pozorovali zářící měsíc v úplňku.

Trajekt Quellón – Chaitén

Na další den jsme plánovali vyrazit trajektem pryč z ostrova Chiloé. Zamířili jsme tak zpátky na pevninu do přístavního městečka Chaitén. Trajekty po celé oblasti obsluhuje jediná společnost Naviera Austral (viz web). Mimo sezónu jezdí na této trase pouze dvakrát týdně a to ve čtvrtek a neděli. V sezóně pak skoro každý den v ceně 13 000 pesos (cca 430 Kč) za osobu.

Ve městě Quellón také oficiálně končí transamerická dálnice Panamericana. Kromě přístavu a množství lososích farem tu však není o co stát. I náš knižní průvodce (zde) varoval, abychom se zde moc nezdržovali. V očekávání mizerného zásobování na druhé straně jsme tak pouze dokoupili zásoby v místním supermarketu a počkali na naši loď.

Po čtyřech hodinách plavby jsme se o půlnoci z 23 na 24 prosince octli uprostřed divočiny v severní Patagonii při silnici Carretera Austral, která spojuje řídce obydlenou jižní část Chile se severní civilizací. V jednu v noci jsme při měsíčku rozbili tábor a šli spát.