Tisíc kilometrů stopem přes Chile

Odstopovali jsme na tisíc kilometrů a zažili fiesty, dostali dary a popovídali si s domorodými Mapuči. Dobří lidé se postarali, abychom bezpečně dojeli do hlavního města.

Že cestování není vždycky procházka růžovým sadem jsme poznali při pobytu v Patagonii (psal jsem zde) i při následném dobrovolnictví (více zde). Dál jsme ale vyrazili do turisticky neobjevených končin při pobřeží Chile, kde jsme potkali srdečné lidi a strávili nějaký čas v jejich domovech. Poznali jsme víc ze skutečné místní kultury a i ceny se tu vrátili na rozumnou úroveň.

Stopování v Chile

Stopování se španělsky řekne „hacer dedo“ neboli dělat palec. Z Currarehue jsme odjížděli poměrně vyčerpáni, s omezeným rozpočtem a termínem dvou týdnů, které nás dělili od návratu do Evropy.

Byli jsme však připraveni stopovat jak jen to půjde. Zjistili jsme přitom, že je to v Chile až překvapivě snadné. Chilané jsou sami zvyklí stopovat a s touto zkušeností je tu celkem běžné stopaře brát.

První stopovací zkušenosti

Hned z Currarehue jsme si stopli skupinku stavbařů, kteří se vraceli domů po týdnu práce do města Temuco a přejeli jsme s nimi o 150 kilometrů dál.

I další nepřímý stop se celkem vydařil. Byli jsme se vyčůrat na benzínce a přitom jsme se zapovídali s panem vedoucím. Zrovna končil a odvezl nás kus za Temuco směrem k pobřeží. Přitom nás dopravil až k blízké řece, kde jsme strávili příjemnou noc ve stanu.

Fiesta v Puerto Saavedra

Stopem jsme pak dorazili až na pobřeží do městečka Puerto Saavedra. K večeru se tu konala místní slavnost. Byli jsme v těchto místech už snad jedinými cizinci. Oblast není zahrnuta v turistických průvodních a tak sem z ciziny moc lidí nezavítá.

Viděli jsme přitom módní přehlídku místních pletených výrobků, obhlédli rukodělné výrobky a ochutnali některé místní speciality. Kromě „sopaipillas“ s „pebre“, což je něco jako langoš s pikantním zeleninovým čatní. Vyzkoušeli jsme také grilované špízy a maté.

Opět se to bohužel neobešlo bez toho, aniž by se nás někteří obchodníci pokusili natáhnout jen proto, že jsme ze zahraničí. Naštěstí však byly uvedené pochutiny dostupné na vícero stáncích, z čehož některé měly ceny napsané. Měli jsme tak představu, co by mělo kolik stát a nenechali jsme se natáhnout.

Na kopečku kousek za městem jsme pak na noc rozložili stan. Nedaleko jsme měli i zátoku s malou pláží a sprchou, kde jsme se mohli opláchnout. A jelikož se nám zde líbilo, strávili jsme tu rovnou dvě noci.

Krávy v kempu

Přes městečko Tirúa jsme se také dostali až po jezero Lleulleu s údajně nejčistší vodou v Jižní Americe. Měli jsme štěstí, že nás paní svezla stopem až k jezeru, jelikož bydlela přímo vedle kempu.

I přes sezónu v plném proudu jsme se tu vyspali za příjemných 6 000 pesos (cca 200 Kč) za oba. Jezero nám však příliš čisté nepřišlo a navíc tu pěkně fučelo, takže jsme si vystačili bez koupání jen se studenou sprchou.

K večer nás však překvapilo stádečko krav, které se po kempu a mezi stany volně proháněly. Nikomu na tom ani nic divného nepřišlo. Nijak vlastně neškodili, jen jsme je někdy museli vyhnat, aby se nám netoulaly příliš blízko stanu.

Meloun od dědečka

Ráno nás dědeček ze sousedního stanu ještě přišel podarovat melounem. Zapovídali jsme se a velmi si přál, abychom si vyměnili kontakty a dopisovali si s jeho vnukem, který by si tak s námi mohl cvičit angličtinu.

Na rozloučenou jsme ještě obdrželi dvě lahve perlivé vody. Jak rádi jsme na ně však vzpomínali s hubou ulepenou od melounu.

Caňete a domorodí Mapučové

Do Caňete nás svezla rodinka chilských domorodců. Mapučové jsou jeden z kmenů původních obyvatel, kteří odolali invazi Španělů a přežili. V Caňete jsou také pozůstatky opevnění, kde domorodci porazili španělského dobyvatele Pedra de Valdivía. Na toto své vítězství jsou tu velmi hrdí.

Tento konflikt s nově příchozími však v této části země tak nějak trvá do dnešních dnů. Pochytili jsme však pouze střípky této skládanky. V jejím jádru je mimo jiné půda získaná na domorodcích nejspíš pokoutnými metodami. Ti ji však nyní chtějí zpět.

Občas tak někteří Mapučové označí některou parcelu jako „svou původní půdu“ a jejich aktuálním majitelům pak defacto vykradou dřevo z plantáží. Občas také spálí auto někomu, kdo s jejich postupem nesouhlasí. Ohořelé vraky automobilů jsme tak podél cesty nemohli přehlédnout.

S našimi Mapučskými i Chilskými průvodci i během celého pobytu jsme se v této oblasti však cítili naprosto bezpečně. Spíš než cokoli měli všichni zájem nám vysvětlit svůj pohled na věc. Všichni se také bezpečně shodli, že za současnou eskalaci problémů může vláda, která situaci neřeší.

Domácí kino u Jorgeho

Při odjezdu z Caňete nám také zastavil milovník amerických džípů Jorge (čti Chorche). Cestou jsme si popovídali o metodách průzkumu ložisek pro těžbu nerostů, což byla jeho profese a můj zájem. Než nás vyložil na další křižovatce, tak nám nabídl návštěvu u jeho rodiny a oběd.

Po krátkém seznámení a pohoštění nám ještě nabídli možnost zůstat na noc. Než jsme se pak nadáli, tak jsme společně vyrazili na koupačku k řece, vystoupali na písečné duny a strávili večer pozorování filmů na obří televizi.

Balonková bitva a výlet do Laraquete

Na druhý den jsme si vyprali věci a absolvovali bitvu s balonky plněnými vodou. Večer nás Jorge odvezl svým větším džípem spolu s dalšími členy rodiny na výlet do Laraquete o dalších 80 kilometrů dál.

Ochutnali jsme přitom místní speciální placky zvané „Tortilas de rescoldo“, které jsou pečené v mořském písku a plněné mořskými plody. Prodávají je tu ženy zvané „Palomitas Blancas“ neboli bílé holubice.

Společně jsme prošli místní trhy konané k příležitosti oslav 120leté tradice přípravy výše zmíněných placek. Původně jsme plánovali vyrazit kempovat k nedaleké řece, ale Jorge nás odvezl do blízkého kempu a zaplatil nám ho. Při rozloučení s rodinou nám pak ještě věnoval několik placek na snídani.

Dary cesty

Z Laraquete jsme ráno opět vyrazili stopovat. Říkali jsme si, že tentokrát se musíme dostat alespoň o 150 kilometrů dál k hlavní dálnici Panamericana, abychom se do hlavního města dopravili včas k odletu.

Při několika přesunech po pobřeží jsme si mimo jiné stopli rodinku, která nás podarovala broskvemi, rajčaty a kusem místního chleba.

Stop na 600 kilometrů i s noclehem

Přes Concepcion jsme se dostopovali až na výpadovku z města. Zde jsme už byli unavení a měli hlad, tak jsme si našli klidnější místo u nedaleko silnice a posvačili. Chvíli poté jsme poznali, co znamená být ve správný čas na správném místě.

Vylezli jsme totiž z křoví a rovnou došli k autu stojícímu v odstavném pruhu. Zeptal jsem se pána kouřícího vedle vozu, zda nemají cestu naším směrem a po krátké diskuzi jsme vyrazili.

Alberto, jeho žena Constanza (nebo také Cony) a sousedka se právě vraceli z návštěvy svých dětí na fotbalovém soustředění. Cestou jsme se dozvěděli, že jedou až do Viňa del Mar nedaleko hlavního města. Projeli jsme se s nimi nakonec celou trasu a jelikož jsme dorazili velmi pozdě, tak nám ještě navrhli, že můžeme přespat ve volném synově pokoji.

Pobyt ve Viňa del Mar

U Alberta s Cony jsme nakonec strávili dva dny. Žili spolu s rodiči Cony ve společném dvojdomku nedaleko města. Tatínek zde také vedl obchůdek s potravinami a velmi nadšeně nám o jeho chodu vyprávěl.

Trochu nám tím vlastně pootevřeli dveře k pochopení místních rodinných vztahů, které jsou vskutku velmi těsné. Příbuzní se každý den pravidelně obvolávají a zjišťují, zda jsou všichni v pořádku. Rodinná kultura je tu opravdu velmi starostlivá.

Byli také velmi nadšení, když jsme jim pochválili matrace. Byly totiž pohodlnější, než máme sami doma. Díky tomuto dvoudennímu pobytu jsme se také zvládli připravit na odjezd a předem vyřídit, co bylo třeba.

Čekání na Dobré Větry

Předposlední den jsme opět vyrazili vstříc hlavnímu městu. Jednu noc jsme přitom přečkali na půl cesty mezi Viňa del Mar a Santiagem a ráno si jen došli na autobus, abychom ušetřili ještě pár hodin ve městě. Směnili jsme zbylé peníze a přečkali poslední noc na letišti.

Ráno 7. 2. 2019 jsme se tak ukončili cestování po Chile. Nalodili jsme se na palubu letadla a vyrazili vstříc Dobrým Větrům, jak by se dalo volně přeložit argentinské hlavní město Buenos Aires.