Překonal jsem několik kopců a prudkých stoupání. Odměnou mi byly nádherné výhled i další chůze. Opět mě několikrát zachránila náhoda. Nefungující ubytovna mě nakonec dostala až téměř na dohled polovině cesty.
V Chavannay jsem ráno posnídal na břehu Rhôny. Při dokupování potravin jsem se zdržel. Obchod měl sice otevřít v osm, ale plus mínus půl hodiny. Několik lidí však čekání vzdalo a jediná omluva bylo pokrčení ramen. Zkrátka Francie. No stress. Hned ráno mě čekalo strmé stoupání. Kolem desáté jsem doputoval do vesnice Bessey. Měli tu stůl ve stínu, vodu i záchod. Zkrátka vše co poutník potřebuje. Jako bonus jsem zde objevil bagetomat. Po obědě a chvíli oddechu jsem pokračoval.
Blížilo se poledne a tak jsem pochodoval na slunci. Nějakou dobu po rovince, ale v tom největším odpoledním pařáku jsem stál před kopcem. Nezbylo mi, než stoupat. Vody jsem měl pomálu a tak jsem šel opatrně. Jakmile jsem vystoupal nejhorší, podařilo se mi u posledního domu doplnit vodu a dát si krátký oddech.
Výhled na údolí Rhôny
Dorazil jsem kopec ke strategicky umístěné poutní ubytovně. Nenechal jsem se zlákat a pokračoval. Opodál jsem narazil na obří kříž shlížející na celou krajinu podél řeky Rhôny, u kterého byla ve stínu lavička. Bylo již odpoledne a tedy nejvyšší čas na siestu. Oběd a spánek jsou ideální kombinací. Pak jsem pokračoval, ale již jsem neměl jídlo. Naštěstí je příroda štědrá a hned pod kopcem jsem vydloubnul z pole dvě obří brambory.
Poslední sestup dne však znamenal pochod přes velké oblázky. Nakonec jsem se dokodrcal do města Burg-Argental. Zde mě potěšila první cedule odkazující na Le Puy en Velay. To znamená, že polovina cesty se již blíží.
Po dalším krátkém pochodu jsem pak kolem sedmé dorazil k vyhlédnutému Gitu (poutní ubytovně) v Mounes. Narazil jsem zde na Esmeraldu z Nizozemí. Do Santiága již došla a tak právě putovala po etapách stejné cesty opačným směrem do Jeruzaléma. Dozvěděl jsem se pár užitečných tipů. Podělil jsem se o uvařené brambory a obdržel za večeři sušenky.
Výstup dne
Ráno jsem se nemohl zvednout a tak jsem nakonec vyrazil až kolem deváté. Naštěstí Svatojakubská cesta pokračovala po většině ve stínu po staré železniční trati po úbočí kopce. Po několika kilometrech jsem minul poslední město a možno nákupu cestou. Znamenalo by to totiž pořádný sestup z kopce a pak návrat zpět na cestu. Rozhodl jsem se to risknout.
I kvůli výstupu, jež mě dnes čekal, jsem toho s sebou chtěl nést co nejméně. Cesta pak odbočila z trati vzhůru do kopce. Následovalo dvouhodinové stoupání do výšky 1204 metrů. Převýšení nějakých 400 metrů. Zhruba ve dvou třetinách výstupu jsem už byl téměř bez vody. Naštěstí mě zachránil potůček. Byl na kopci, v lese a po zemědělství ani památka, takže jsem neměl pochyby o jeho čistotě.
Pořádně jsem se napil a namočil šátek. Nedaleko jsem pak narazil na ceduli oznamující dosažení vrcholu. Do další vesnice zbýval už jen kousek. Bylo kolem jedné a měl jsem pořádný hlad. Dorazil jsem tam a u pítka potkal poutníka Nikolu. Společně jsme se zakecali se Španěly s karavanem a popili z kolující flašky vína.
Záchrana na poslední chvíli
Před koncem vesnice jsme se nějak zakecali o jídle. Zrovna byla na dohled místní ubytovna, ze které vycházela paní s bagetou v ruce. Můj kolega mi důrazně doporučoval nakoupit zde, protože jiné možnosti příštích dvacet kilometrů nebudou. Nakonec mi zařídil bagetu a odešel. Paní mě pozvala dovnitř a vysvětlila mi, že se jedná o další ubytovnu s dobrovolným příspěvkem. K jídlu mi přidala sýr, máslo a klobásy. Dostal jsem instrukce, že si mohu vzít pivo nebo limonády a pak odešla. Měl jsem velký hlad a tak jsem si dopřál. Pivo přišlo na řadu také. Venku bylo vedro a tak jsem nespěchal. V klidu jsem se najedl a popil. Nabil si elektroniku a vypral prádlo.
Později se objevili další dva poutníci. Dozvěděl jsem se, že také putují z domova z Německa a už asi měsíc naráží na mé vzkazy v kostelech zhruba s denním zpožděním. Jeden navíc potkal jednu z poutnic, jež jsem cestou předběhl, jež jim také vyprávěla. Potěšilo mě, že jsem již po cestě tak známý. Jeden zůstal a druhý pokračoval do vedlejší vesnice, kde měl nocleh.
Nocleh u ruiny
Odpoledne jsem pak pokračoval. Šel jsem zhruba další tři hodiny. Z bagety mi toho moc nezbylo a proviantu jsem s sebou z noclehárny mnoho neodnesl. Příroda, ale byla štědrá. Opět jsem našel brambory a hned vedle kukuřici.
Opodál byla u soutoku dvou potoků ruina a vedle ní prostorná louka. Nohy už další kopec šlapat nechtěly a tak jsem se opláchl v potoce, uvařil brambory s kukuřicí a přespal.
Ráno mě čekalo pořádné stoupání. Vyprané věci ještě neuschly a ty zpocené také ne. Oblékl jsem si tedy mokré, ale čisté triko, jež však po dvaceti minutách stoupání uschlo. Brzy na to jsem dorazil do Montfaucon-en-Velay.
Opodál jsem potkal poutníka Christofa, kterého jsem zahlédl při obědě předešlého dne. Zakecali jsme se a dozvěděl jsem se, že se živí blogováním a psaním cestovních průvodců. Prokecali jsme cestou celé odpoledne a snad jediným vytržením z hovoru byl malý zuřivý yorskšír, jež se mu zakousl do nohy.
Nejvyšší bod trasy
Před posledním kopcem v obci Saint-Julien se Christof oddělil a já v absenci jiných možností pokračoval dál. Za kopcem měla být podle průvodce poutní ubytovna i s jídlem. Už jsem měl v nohách svých 27 kilometrů a tak jsem byl unavený. Předpověď hlásila bouřky na celý den. Už od rána jsem proto v napětí čekal, co se stane. Nad posledním pohořím se snášely temné mraky a tak jsem se začal modlit, aby mi cestou nepřišel slibovaný slejvák.
Čím víc jsem stoupal, tím hustší byla mlha. Prudce se ochladilo a viditelnost klesla. Mrholilo. Bylo to snad poprvé, kdy jsem musel vytáhnout bundu kvůli zimě. Stoupání nemělo konce. Když jsem dorazil do údajného nejvyššího bodu trasy 1243 metry, tak cesta dál stoupala. Poslední ukazatel však značil o 40 metrů výš. Svatojakubská cesta nakonec kolem ubytovny nevedla a tak jsem musel hledat. Zjistil jsem, že je tři kilometry vzdálená, byl jsem pevně rozhodnutý tam dojít.
Ubytovna v Queyrieres nefunguje
Prakticky na místě mi z protisměru zastavil pán s dodávkou, očividně majitel mé vyhlédnuté noclehárny a oznámil mi, že ubytovna již šest let nefunguje. Prý neví, proč to z průvodce ještě nesmazali. To už jsem měl za sebou asi 40 kilometrů a svým oznámením mě odrovnal.
Nakonec mě naložil a odvezl asi šest kilometrů do následující města na trati Saint-Julien-Chapteuil. Místní gite fungoval, ale muselo se zaplatit ve vzdáleném kempu. Povozil mě tedy po celé vesnici a pak vysadil před noclehárnou, popřál mi štěstí a odjel.
Přespal jsem. Ráno jsem ještě obdržel od spolubydlících půl zbylé bagety na cestu a vyrazil vstříc městu ohraničující polovinu mé cesty Le Puy en Velay.
Čtěte dál:
Poslední most přes Rhonu
Recenze: Vařič JetBoil Flash
You must be logged in to post a comment.