Prostě pro radost jsem překonal dva tisíce kilometrů

Poutní občerstvení pro radost. Opět známé tváře kam se podívám. Navštívil jsem presbyteriánskou noclehárnu a prošel si Condom. V Montreálu jsem byl pozván na pivo a kempoval se slevou.

Z Moissacu jsem vyšel cekem brzy kolem sedmé hodiny. Celé ráno jsem pokračoval podél dopravního kanálu. Hned z rána jsem předešel většinu lidí ze stejné noclehárny, včetně známých Čechů.

Cesta měla zhruba v půlce kanálu pokračovat přes kopce, ale naštěstí mi další poutníci poradili jít podél kanálu. Zacházka je prý zbytečná změna trasy proběhla pouze kvůli ubytovnám. Cesta dál podél kanálu byla také velmi dobře značená.

Občerstvení pro radost

Brzy na to jsem narazil na zajímavé občerstvení pro poutníky. Skupina místních důchodců si prostě pořídila malou dodávku a několik posledních let každý den stojí u kanálu a bezplatně občerstvují poutníky. Dostal jsem sušenku a džus. K mému překvapení odmítli i jakýkoliv dobrovolný příspěvek. Prostě pro radost.

Potkal jsem zde starého známého Jamese ze Švýcarska. Opět jsme se zakecali a došli společně až do města Auvillar. Jelikož cesta vedla celou dobu po rovině a prakticky bez zatáček. Tento dvaadvacetikilometrový úsek jsem urazil v rekordním čase pouhých čtyř hodin. James zde měl rezervované ubytování a zůstával zde.

Na poslední chvíli jsem stihnul otevřené turistické informace, kde mi rezervovali nocleh v deset kilometrů vzdáleném městě. Poobědval jsem v příjemné společnosti dvou Němek, jež právě absolvovali první den cesty. Brzy však pokračovali dál a tak jsem prokecal poledne s Jamesem. Měl zde rezervované ubytování a tak to pro něj byla konečná stanice.

Známé tváře v Saint Antoine

Kolem druhé jsem pak sám vyrazil dál. Bylo vedro. Pod mostem jsem narazil na nápis, jež mi dodal sílu jít dál. Na posledních několika kilometrech jsem opět potkal Marii s Alexem. Společně jsme došli až do Saint Antoine. Oni pak pokračovali kempovat a já zůstal v noclehárně, kde jsem znovu spatřil známé tváře. Tentokrát jich bylo však již méně. Byly tu Němky, český pár, šílený Ir a jeden Francouz. Ostatní jsme nechali za sebou, jelikož jsme překonali delší úsek cesty.

Odpoledne jsem prospal a večer se dozvěděl o funkční wifi v místní restauraci. Kolem deváté zavírala a tak jsem využil příležitosti a strávil nějaký čas na internetu. Přestože noclehárna byla veliká, měl jsem pokoj sám pro sebe. Nemusel jsem se tak starat, jestli někoho nevyruším ze spánku pozdním příchodem.

Vstal jsem poslední, i tak ale překonal hranici dvou tisíc kilometrů

Ráno jsem vstal kolem půl sedmé a všichni už byli pryč. Vycházel jsem o hodinu později a už pomalu přicházeli první poutníci z předchozího městečka.

Nasadil jsem proto tempo a pokračoval. Měl jsem nakonec východ slunce jen sám pro sebe a prakticky celé dopoledne jsem nikoho nepotkal. Až kolem jedenácté jsem dohnal Němky. Někdy touto dobou jsem překonal první ceduli značící překonání hranice druhého tisíce kilometrů. K cílovému městu vzdálenému 25 kilometrů, jsem se dostal už kolem dvanácté a jelikož dobročinná ubytovna otevírala až ve tři, tak jsem se rozhodl těsně před cílem pro velký odpočinek. Přes dvě hodiny jsem pospával na trávě v příjemném stínu. Mezitím mě několik poutníků předešlo.

Presbyteriánská noclehárna

Skupinka z předešlé noci se opět v cílovém městě Lectoure. Ubytoval jsem se, vykoupal a šel se projít po městě. V katedrále jsem potkal známé Čechy. Chtěli kempovat venku, ale když jsem jim řekl, že hned vedle je ubytovna s dobrovolným příspěvkem, změnili názor.

Prakticky tedy celá známá sestava a navrch ještě kanadský kněz a několik Francouzů. Obdrželi pořádnou francouzskou večeři o několika chodech. Na začátek tradičně salát, pak kuřecí prsa s rýží a pak koláč od dvou místních sester (nikoli jeptišek), které prostě rády vaří pro poutníky. Koláče nakonec zbylo dost, a jelikož už nikdo jiný nemohl, tak jsem ho musel dojíst já. Navrch ještě večerní čaj a malá modlitba pro poutníky od kanadského kněze a hurá na kutě.

Ranní ptáče dál doskáče

Němky začínaly brzo ráno a samozřejmě jsem se vzbudil s jejich odchodem už kolem šesté. Intuitivně jsem čapnul spacák, batoh, povlečení a co nejdřív odešel z místnosti, abych nadělal co nejméně hluku. Za dveřmi pak vše rychle sbalil, krátká hygiena a snídaně.

Musím uznat, že je velmi přínosné vstávat časně ráno a urazit co největší část cesty, co nejdřív. Člověk se pak nemusí tolik pařit na slunci. Odcházel jsem kolem sedmé a už zhruba za hodinu začalo slunce opět hřát.

Cesta se měla po několika kilometrech rozpojit na variantu dlouhou a krátkou. Samozřejmě jsem chtěl jít krátkou a tak jsem si dával velký pozor. Cestou jsem také míjel stále stejné lidi. Předešel jsem Němky a nakonec se zařadil do vláčku k velmi rychlému francouzskému páru. Musím říct, že jejich tempo mi dalo docela zabrat, ale za to jsem brzy urazil pěkný kus cesty. Pomohli mi také najít onu křižovatku s krátkou variantou.

Oni se vydali dlouhou a tak jsem pokračoval ještě asi hodinku, a pak si v klidu dopřál brzký oběd. Podávala se konzerva sardinek s dva dny starou bagetou. Žádná hitparáda, ale dodalo mi to dost energie na další pochod. Voda mi vyšla tak akorát na další půl hodinu, ke kostelíku s pítkem. S dostatkem tekutin, jsem tak mohl svižně vykročit do parné části dopoledne.

Condom je i město

Mé kroky směřovali podle plánu do ubytovny dobrovolným příspěvkem ve městě Condom. Dorazil jsem na dvanáctou a tak mi zrovna před nosem zavřely všechny obchody, včetně turistických informací. Stihl jsem na poslední chvíli koupit pouze chleba.

K mému překvapení jsem u místní katedrály opět potkal šíleného Ira. Poté jsem se vydal rovnou k vybrané noclehárně. Na místě jsem se však dozvěděl, že je sice otevřeno, nikoli však za dobrovolný příspěvek, ale za 20 eur. To jsem odmítl zaplatit a tak jsem pokračoval.

Asi po hodině jsem narazil na právě rekonstruovaný most, přes který vedla stezka. Před ním stála cedule se zákazem vstupu. Rozhodl jsem si udělat si přestávku a vymyslet při tom co dál.

Zákaz na francouzský způsob

Po chvíli přemýšlení se na místě objevil Frank. Se stejným překvapením, se zastavil před zákazem a přemýšlel, co dál. Vzápětí jsem ho zastavil a vyptal se na mapu. Také žádnou neměl, ale společně jsme vymysleli, že staveništěm zkusíme projít. Podařilo se to nakonec bez problému a tak jsme prokecali celou cestu až do města Montreál. Frank také začal doma (ve Francii). Měl za sebou už asi 500 kilometrů a velmi se zajímal o mou cestu. V centru jsme si nakoupili něco k večeři, načež mě pozval na pivo. Měl jsem v nohách již 43 kilometrů a tak mě jeden půllitr docela nakopl. Strávili jsme večer povídáním a nakonec se přesunuli do místního kempu na nocleh.

Kemp se speciální slevou

Na místě si paní majitelka řekla o 5 eur za stan a další 4 eura za osobu. To mi přišlo hodně, ale když jsem vysvětlil, že vlastně ani nemám stan a jdu celou cestu až Příbrami, tak mi slevila na dohromady 6 eur. Před tím si však ověřila má slova pohledem na podrážku bot.

Právě mi prakticky došel šampon, a když jsem tak u sprch našel volně k dispozici úplně stejný typ, který používám, tak jsem nezaváhal a přelil si kus na další cestu. Prakticky veškeré hygienické potřeby jsou tu dost drahé a tak jsem tuto úsporu peněz i gramů navíc velmi ocenil.

Krásně jsem se vyspal pod třešní. Frank spal ráno déle a tak jsem vstal brzy ráno a sám vyrazil vstříc dalšímu dni.

Čtěte dál:
Putovní komunita
Šílený irský důchodce a potlesk od jeptišek