Deštěm až na předměstí Porta

Celou cestu do Porta mě provázel déšť a zima. Zažil jsem neznalost vaření špaget, potkal hodné lidi a měl i pořádnou dávku štěstí. Z čista jasna jsem také pochopil, že nastává konec mé pouti.

V noclehárně na portugalské straně hranice jsem málem zůstal kvůli vydatnému dešti. Celé ráno propršelo, ale před polednem se příval vody utlumil. Předpověď slibovala na večer ještě víc deště, a tak jsem spěšně vyrazil dál.

Naplánoval jsem si pouze krátký přesun do 20 kilometrů vzdálené obce Rubiaes. Někde v půlce mě zastihlo mrholení. Svižně jsem proběhl lesem, na jehož konci už jemně pršelo. Sotva jsem doběhl ke kostelu a schoval se v nedalekém altánu, spustil se vydatný slejvák. Půl hodiny na to dorazil napůl promočený Denéš, můj Maďarský souputník z Fisterry. Chvíli na to pršet přestalo, a zatímco on se pustil do oběda, já vyrazil dál.

Uvěznění deštěm

Po původní římské cestě jsem překročil starobylý most a dorazil do obce Rubiaes. Předpokládal jsem, že v obydlené zatáčce bude služeb velmi poskrovnu, a tak jsem zaparkoval v první noclehárně, na níž jsem narazil. Vyšlo ale najevo, že je soukromá a stojí dvakrát tolik co veřejná, takže jsem se zase rychle sbalil a pokročil ještě o kousek dál do pravého cíle dnešní cesty.

Včetně Denéše a mě se tu celkem sešlo pět poutníků. Budova otevřená, na recepci nikdo, a tak jsme se dobrovolně zaregistrovali, zaplatili poplatek pět eur a vybrali si postel. Sice tu byla zima, ale také velké množství volných pokrývek, s nimiž už bylo možné tu pohodlně přebývat.

Večer nastoupil déšť, který vydržel i celý následující den. Zkusili jsme sice z rána stopovat, ale nakonec z toho kvůli dešti sešlo. Hned vedle byla kavárna s malým obchůdkem, jež byla k mému překvapení i v tuto roční dobu otevřená. Pomohla tak zajistit nezbytné potravinové zásobování. Nikdo nikam nespěchal, a tak jsme zde strávili i další slejvákový den.

Mlhu a chlad vystřídalo slunečno

Další den ráno bylo mokro, ale bez deště. Vyrazil jsem, jakmile se rozednilo a celé dopoledne jsem se prodíral mlhou. Na několikrát jsem

se v lese ztratil, protože šipky nebyly pořádně k nalezení. Cesta mě ale zavedla na zajímavá místa, takže jsem zacházek nelitoval.

Postupně se vyjasňovalo a kolem poledne jsem zachytil první sluneční paprsky, a to zrovna ve chvíli, když jsem vylezl na nejvyšší kopec dnešní cesty. Udivilo mě, že najednou měly všechny stromy kolem poškozenou kůru, avšak chvíli na to jsem narazil na skupinky lidí, škrábajících z ran smolu. Poprvé v životě jsem tak viděl, jak se vyrábí smola.

Příjemná překvapení

Jakmile jsem sestoupil do údolí, opět jsem se ztratil. Neměl jsem s sebou žádné jídlo a pomalu jsem již pociťoval hlad. Kousek od cesty jsem však narazil na malý poklad. Pomerančovník obalený zralými plody. Velký oběd z toho sice nebyl, ale na zahnání hladu pomeranče stačily.

O kus dál jsem pak narazil na místní obchůdek, kde mi pro změnu vyrazily dech ceny. Za dvě housky a konzervu tuňáka jsem dal 90 centů. Pro porovnání v supermarketu stojí přesně to samé cca jedno euro. Jak to na těch vesnicích dělají nevím, ale nestačil jsem čumět.

Celý zbytek dne jsem procházel kopcovitým údolím podél řeky. Měl jsem tak možnost si prohlédnout množství bývalých i stále funkčních mlýnů, což bylo pro kluka ze mlýna velká podívaná.

Ponte de Lima

K večeru jsem ještě za světla dorazil do města Ponte de Lima a nachvíli jsem oněmněl úžasem. Jako první jsem spatřil dlouhý starobylý most a v záblescích zapadajícího slunce si na jeho konci mohl prohlédnout doposud nejkrásnější město na trase.

Ubytoval jsem se a vyrazil prozkoumat město na druhé straně kamenného mostu. Večer jsem ještě popil s dalšími poutníky, včetně Denéše, který také dorazil, kterých se tam sešlo celých osm, což je na tuto roční dobu malý zázrak.

Neplánované prodloužení procházky

Za ranního světla jsem opět přešel kamenný most a prošel si centrum i nábřežní promenádu, kudy mě Svatojakubská cesta provedla. Plánoval jsem ujít 22 kilometrů do obce Tamel, ale jelikož mi cesta ubíhala velmi svižně, zhruba v půlce jsem začal uvažovat, že dojdu až do dalšího města na trase Barcelos. Další den mělo pršet a když jsem navíc bez jídla dorazil k noclehárně v Tamelu, kde široko daleko není žádný obchod, bylo rozhodnuto.

Byla to docela bojovka, protože mi do západu slunce zbývala zhruba hodina a půl, během které jsem chtěl zvládnout cca osm kilometrů. Cesta vedla z kopce, a tak jsem prostě vyrazil.

Slunce pomalu mizelo a město stále nebylo na dohled. Nakonec jsem vystoupal na drobný kopec, odkud jsem spatřil svůj cíl město Barcelos. Bylo sice ještě daleko, ale dodalo mi to kuráž do další cesty a motivaci, abych ještě zrychlil. Přímo úměrně ubývání světla se zrychlovalo kmitání mých nohou. Nakonec jsem dorazil už za tmy, ale cestu jsem trefil až téměř k noclehárně, kde mi místní paní poradila kudy kam.

Tam jsem se opět shledal s Denéšem, který si půlku cesty zkrátil autobusem, což ostatně plánoval i na další den, aby se přesunul na pobřeží trasu a došel poslední část cesty do Porta podél oceánu.

Příhoda s vařením

Doposud jsem při společných setkáních vařil já, ale sdíleli jsme náklady a Denéš myl nádobí. Tentokrát jsem byl však natolik unavený, že to prostě nešlo, a navíc jsem si říkal, že bych jednou mohl ušetřit čas a dopřát si komfort, že mi někdo uvaří.

Vzápětí jsem však pochopil, proč nechtěl vařit. Myslel jsem, že jen líný, ale zřejmě to fakt neuměl. Vaření špaget začal jejich ponořením do studené vody a pak se je jal ohřívat. Když po půl hodině přišel, že chutnají divně, ale jsou asi hotové, přestože se voda ještě ani nezačala vařit, trochu mi zatrnulo.

Doposud jsem si myslel, že není možné, aby v Evropě existoval někdo, kdo ve dvaceti neumí uvařit ani nudle, ale tohle mě fakt dostalo. Vzniknul z toho jakýsi rozmočený teplý cumel. Sice jsme to snědli, ale znovu bych to opakovat nechtěl.

V hlavní roli: déšť

Časně ráno dalšího dne Denéš vyrazil na autobus. Když jsem se vzbudil já tak pršelo. Strategicky jsem vyčkával zda přestane a kolem desáté jsem také vyrazil. Došel jsem však sotva pár set metrů, když se nanovo spustil slejvák. Schoval jsem se proto v kostele a opět strategicky vyčkával. Déšť však neustával. Byla zima, mokro a předpověď hlásila ještě víc deště.

Když tak po hodině déšť trochu zvolnil, rozhodl jsem se pro návrat do noclehárny a strávit v Barcelos další den. Jelikož jsem kvůli dešti šel nazpět v sandálech na boso potkal jsem cestou pána, který když mě viděl prohlásil, že to není dobré a že měl bych si koupit nějaké boty. Vyjasnil jsem mu situaci, že s posledními 50 eury si boty bohužel raději nekoupím, načež mi alespoň navrhl, že mi daruje nějaké oblečení, nebo peníze, když se mu nepodaří žádné vhodné oblečení najít. Věděl, kde je noclehárna a sdělil mi, že se tam později zastaví s nějakými věcmi.

Bohužel jsme se ale minuli. Noclehárna měla kuchyň umístěnou vzadu za terasou a když ho paní domácí přivedla dovnitř, bohužel se nepodívala do kuchyně, kde jsem zrovna vařil a sdělila mu, že tu nejsem. Večer mě tak pouze informoval, že mě hledal někdo s oblečením. Škoda, nějaké kalhoty bych zrovna ocenil.

Večer jsem měl poprvé pořádnou příležitost popovídat si s dalším potníkem španělsky a k mému překvapení to šlo dobře. Probrali jsme dějiny Španělska, Evropské unie a všemožné další problémy a překvapivě jsem komunikaci zvládal. Sice jsem nepoužíval žádná složitá slova, ale i přesto protistrana pochopila co jsem se snažil říct, což mě neskutečně těšilo.

Do Porta mi zbývalo ještě 54 kilometrů. Tedy dva dny cesty. Na trase jsem měl ještě tři noclehárny a čtvrtou v Portu, ale aby mi to vyšlo na dva dny, plánoval jsem na další den ujít 27 kilometrů.

Déšť, déšť a déšť

Následující ráno mělo být kromě ranních přeháněk už celkem pěkně. Měl jsem tou dobou už silné nutkání pokračovat a tak, když se rozednělo, jsem vyrazil. Zaběhl jsem si ještě nakoupit zásoby na cestu, ale jakmile jsem vykročil z obchodu, spustil se déšť. Občas se na chvíli utlumil, přičemž jsem postupně přeběhl město a schoval se pod balkonem obchodu, právě když déšť znovu naplno spustil. Zima, mokro a holé nohy. Prostě dost nepříjemné podmínky. Mrznul jsem tam bez pohybu asi hodinu a půl. Ze zoufalství jsem už začal hledat autobus, který by mě dovezl do Porta.

Naštěstí déšť najednou ztlumil natolik, že se dalo jít. Rozhodl jsem se to risknout a pokračovat dál, už jen proto, abych se zahřál. Pak ale přišel zásadní průlom, když přestalo pršet úplně. Možnost deště však ve vzduchu visela celý den, a když jsem se blížil k obci San Pedro de Rates, déšť znovu spustil.

Úkryt v noclehárně

Měl jsem za sebou sotva 19 kilometrů a při průchodu kolem místní noclehárny se vydatně rozpršelo. Byla otevřená, a tak jsem se uvnitř schoval a vyčkával. Pršet však nepřestalo. Prozkoumal jsem tedy ubytovnu a k mému překvapení, jsem uvnitř našel funkční topení a fantasticky vybavenou kuchyni. Za dobrovolný příspěvek byla k dispozici i čerstvá zelenina. Ostatně i nocleh byl za dobrovolný příspěvek.

Chvíli jsem ještě váhal, jelikož jsem nedošel do předpokládaného cíle, ale při pohledu na déšť venku jsem si vzápětí jen vybral postel, spustil topení a užíval si tepla. Večer ještě dorazil pár Britů. Dobře jsme si popovídali a celé další ráno společně čekali až přestane pršet. Kolem jedenácté déšť ztlumil natolik, že jsem se rozhodl vyrazit a ať se děje co se děje, ujít alespoň 11 kilometrů do další noclehárny na trase.

Porto na dosah

Směrem na Porto jsem však už v dálce viděl modrou oblohu, a tak jsem doufal, že déšť brzy ustane i nade mnou. To se mi splnilo asi po další hodině, načež místy vysvitlo i slunce, což mi dodalo energii do další cesty. Nedlouho na to jsem minul klášterní noclehárnu a už za slušného počasí zamířil dál.

Posledních 30 kilometrů vedla trasa po silnici. Nijak nádherný pochod to nebyl, ale zato jsem večer dorazil na předměstí Porta. Cesta naštěstí vedla pořád rovně, a tak jsem se ani ve tmě tolik neztrácel. Rozhodl jsem se zkusit od centra vzdálenější noclehárnu na předměstí. V mém rozpisu sice stálo: „zavolat předem“, ale z budky se mi tam dovolat nepodařilo a z českého čísla jsem to raději ani nezkoušel.

Noclehárna na divokou kartu

Samotné hledání ubytovny byla pěkná bojovka. Telefon se mi statečně vypnul pokaždé, když jsem spustil navigaci. Netušil jsem, jak daleko je centrum. Netušil jsem, kde je noclehárna, ani zda je vůbec otevřená. Měl jsem za sebou prakticky bez přestávky bezmála 30 kilometrů. Bylo už pozdě, tma a zima. V jednen moment jsem se tak dostal do stavu, kdy jsem si prostě sednul na chodník neschopný pohybu a chtělo se mi brečet.

Pak jsem se ale sebral a začal se ptát lidí kolem, kde by to mohlo být. V jednu chvíli se na křižovatce sešla slušná skupinka lidí, kteří se společně radili, kudy mě poslat a další přicházeli. Výjev mi připadal, jak z nějakého filmu, kdy místní přizvou na poradu každého souseda, který jde kolem. Ani jsem si nepřipadal jako na okraji velkého města.

Nakonec se však shodli najednom směru, kterým jsem se vydal. Přesně však nevěděli, a tak jsem se musel ptát ještě v mnoha obchodech cestou. Portugalci jsou naštěstí velmi přátelští lidé, a tak mě spousta z nich kus cesty i doprovodila, abych trefil správnou odbočku.

Nakonec jsem kolem půl osmé dorazil na divokou kartu k noclehárně Nuestra Seňora Rosário de Villar. Naštěstí byla otevřená. Jak velkou dávku štěstí jsem měl, jsem se však dozvěděl až uvnitř. Mají totiž touto roční dobou běžně zavřeno, ale nyní očekávají návštěvu kvůli konferenci k dobrovolnictví. Místo bylo při této příležitosti vybavené i propanovým topením. Sice jsem i přesto mrznul, ale na vrchní palandě mi ve spacáku a pod dekou bylo už celkem příjemně.

Přišel čas na změnu

Dokonce mi bylo natolik příjemně, že jsem mohl přemýšlet. A tady, tento večer mi to došlo. Všechno má svou dobu trvání a stejně tak i každá cesta musí jednou skončit. Hlavou mi proběhl záblesk, který mi sdělil, že právě tady v Portu nastal čas skončit mou pouť.

Od doby, kdy jsem vyšel ze dveří svého domova v Příbrami, jsem měl v hlavě vizi, že bych rád došel do Porta. Hluboce jsem se sice zabýval myšlenkou dojít až do poutního města Fátima, ale uvědomil jsem si, že můj cíl byl od začátku dojít sem. Nic se totiž nesmí přehánět a nerad bych skončil, jako věčný poutní bezdomovec, s nimiž jsem se cestou také setkal.

Teď jsem však až tady na předměstí Porta, téměř v cíli své cesty. Přešel jsem Evropu a urazil přitom vzdálenost přesahující 3300 kilometrů. Tohle dobrodružství trvalo bezmála půl roku a teď jsem pochopil, že nazrála doba na změnu. Nevím jak ani kdy, ale mé myšlení se náhle upnulo k myšlence, že s celodenními pochody je konec. Z čista jasna jsem se na tuto změnu, ať už bude jakákoli, začal velmi těšit.

Teď však ještě zbývá dojít do katedrály v centru Porta, kde mohu svou pouť s čistým svědomím zakončit. To ale až zítra. Teď byl čas se na to všechno vyspat.

Čtěte dál:
Pokračujeme dál: Z Fisterry až do Portugalska
Bizardní příběhy Finisterské