Patagonie je syrový svět čisté přírody. Lidé jsou zde vzácní a možností málo. Vede tudy silnice Carretera Austral s nespolehlivou dopravou. Dostat se sem je náročné a odtud ještě náročnější. Překonat 500 kilometrů do nejbližšího města nám zabralo skoro týden.
Již dříve jsem psal úvahu o tom, jak lze čas vnímat rozdílnými způsoby (více zde). Jsme zvyklí, že čas znamená všechno. Tentokrát jsme se však ocitli v místech, kde čas nehraje žádnou roli. K tomu se přidává téměř nekonečný prostor. Jsou to pojmy nám v Evropě téměř neznámé a je zajímavé, jak v tomto prostředí přežívají místní lidé.
Carretera Austral v severní Patagonii
Silnice Carretera Austral leží přesně v takovém mezičase a meziprostrou. Lidská síla s enormními náklady vyrvala tuto silnici z náruče netknuté přírody. Ani přesto tady zákony lidí neplatí.
Platí tu zákony přírody. A bude-li příroda chtít vezme si zpátky to, co si tu lidé přisvojili. Ačkoli si území geopoliticky přisvojil stát Chile, tak tento prostor není na nikom závislý. To pouze lidé, kteří do něj zavítají či tu chtějí žít, jsou závislí na něm.
Svět lidí se vyznačuje snahou ovládnout a podrobit si okolní prostor. Tady však omezený lidský prostor prostupuje příroda a jejich přítomnost se jeví pouze jako dočasná. Stavět permanentní příbytky tu tak nějak nedává smysl, natož se tu napevno usazovat.
Pokud se tu budou lidé příliš roztahovat, tak si s nimi příroda hravě poradí. Ať už prostřednictvím vulkánů, sesuvů půdy, záplavami či jinými způsoby. To je Patagonie.
Chaitén
Když v roce 2008 vybuchla sopka Chaitén nedaleko stejnojmenného městečka, bylo toto místo vysídleno a na roky prakticky zapomenuto. Nyní se sem život pomalu vrací, ale není ho moc. Ti, kteří se vrátili, žijí neustále ve stínu sopky. A měli by si dávat velký pozor, aby ji zbytečně nedráždili.
V době naší návštěvy mezi vánočními svátky bylo městečko téměř vybydlené. Fungovalo pouze to základní jako benzínka, několik drobných, předražených obchodů a nemnoho turistické infrastruktury. Vše spíš trochu z povinnosti.
Město je obehnáno ostnatým drátem a jeho hranice jsou jasně vymezené. Je tu několik možností turistického vyžití včetně parků a vulkánů, ale jejich dostupnost je nákladná. Jinak tu mnoho zajímavého nehledejte.
Turistická kancelář a kemp
Pozoruhodností Chaiténu je takzvaná turistická kancelář, kterou vede Američan Nikolas. Zřejmě se tady také tak trochu zasekl v čase. Vyptání informací ohledně autobusů trvalo první den po našem příjezdu tak dlouho, až jsme se rozhodli jít do kempu a zůstat tu další noc.
Vybavení kempu bylo nanejvýš základní. Fungovala tu sice teplá voda a internet, ale s vařením to už bylo horší. Za 5000 pesos (166 Kč) na jednoho tu nebyly ani žádné základní ingredience jako olej či sůl. K vaření samotnému byl k dispozici jeden obouchaný kastrůlek.
Sporák navíc Mileně i dalším hostům málem opálil hlavu, jelikož jeden z hořáků pouštěl podstatně víc plynu, než měl. Sice jsem u toho nebyl, ale Milča to popsala jako půlmetrový plamen. Majitelka kempu se rozhodla jednat až po upozornění od Milči, přičemž nakreslila na sporák cosi fixou.
Na Štědrý den párty v kempu
V Chaiténu jsme nakonec strávili tři noci, z čehož dvě v kempu. Shodou okolností jsme tu strávili i Štědrý den.
Majitelka kempu se svými návštěvníky nenechala jinak omezovat a tak nám Štědrý večer zpříjemnila hlasitou diskotékou až do půl druhé ráno.
Jak se dostat z Chaiténu?
Z Chaiténu jezdí pouze několik autobusů. Jednou za čas do Puerto Montt, jednou denně do La Junta a v sezóně dvakrát denně do turistické díry Futaleufú. Dvakrát v týdnu také údajně jede přímý autobus do Coyhaique. Ten však kvůli svátkům nejel, což jsme zjistili až v den údajného odjezdu.
Naším kolegou byl po dobu pobytu Němec, který se tu s námi také zasekl. Přijel sem z Futaleufú v dobré víře, že najde lepší spojení do Coyhaique, ale moc si tím nepomohl.
Když přímý autobus nejel, rozhodli jsme se stopovat. Náš německý a lépe organizovaný kolega začal z rána kolem deváté. Když jsme ho však kolem poledne našli stále v Chaiténu, bylo nám jasné, že z toho asi nic nebude.
Villa Santa Lucía
Místo toho jsme ale objevili autobus jedoucí do Futaleufú přes horskou enklávu Villa Santa Lucía. Němec, který si touto cestou projel asi věděl své a tak raději zůstal v Chaiténu. My skočili na autobus a vyrazili za přijatelných 1500 pesos (50 Kč) na jednoho do Santa Lucíe. Říkali jsme si, že zkusíme stopovat tam.
Villa Santa Lucía je ale pořádná díra. Je tu jeden předražený obchod, jehož majitelka nás ještě natáhla. Původně jsem si říkal, že je to prostě drahé, protože tu široko daleko nic není.
Šel jsem proto ještě pro jistotu dokoupit trochu pečiva a nejspíš její dcera mi za kus naúčtovala o bezmála dvě koruny méně než při předchozím nákupu. No lepší se tu nezdržovat.
Byli jsme pak velmi rádi, že nám na stop zastavilo jedno ze tří aut, které tudy za dobu našeho několika hodinového pobytu projely. Shodou okolností to byl rozvozce ryb, kterého jsme viděli už ono to ráno v Chaiténu. Na poprvé nám ale nezastavil. Byla to pro něj nová zkušenost a odvezl nás panoramatickou silnicí Carretera Austral až do přestupního bodu – městečka La Junta.
La Junta neboli past na turisty
Městečko La Junta leží uprostřed syrové přírody na jediné spojnici ze severu na jih. Jakákoli pozemní doprava proto prochází právě tudy.
Přestože je to „dopravní uzel“, tak je tu poměrně mizerné spojení autobusy. Ani aut tu mnoho nejezdí. Chtěli jsme stopovat, ale zjistili jsme, že baťůřkářů v podobné situaci je tu nejspíš mnohem víc, než dopravy, která by je odtud mohla odvézt.
Nejbližší město Coyhaique je vzdáleno bezmála 300 kilometrů. Z toho je třetina nezpevněné štěrkové cesty, kolem které není zhola nic, jen příroda.
Autobus odtud jezdí do Coyhaique každé ráno v pět. Stojí 12 000 pesos (cca 400 Kč). V době našeho příjezdu však už byly všechny lístky na další den vyprodané. Mělo pršet a tak se do autobusu stáhli asi i ti nadšenci, kteří by jinak raději stopovali. Chtě nechtě jsme tu proto museli zůstat.
Kabaně od babičky
Nejprve jsme hledali kemp. Přitom nám pán z místní restaurace nabídl na přes příští den spolujízdu autem do Coyhaique. Zatím, co jsem zjišťoval možnosti uvnitř, tak u Milči zastavil pickup s pánem a babičkou, která na ní už z dálky mávala. Původně si Milča myslela, že z ní má babička prostě radost a proto mává.
Babička jí však přijela nabídnout kabani (španělsky Cabaňa), tedy chatku k pronájmu. Na nějaké pocity nebo dělání něčeho pro radost se tu prostě nehraje. Kdo v Chile nevnutí návštěvníkům alespoň nějakou kabani, jako by ani nebyl. Chvílemi nám to už připadá jako národní sport. Trochu jako hra na způsob: „oškubej si svého turistu“.
Babička však podala nejlepší nabídku v ceně 15 000 pesos (cca 500 Kč)
za noc. Ostatní možnosti byly násobně výš. Milče se v té době zrovna rozjela rýma a pěkně kýchala, takže jsme se rozhodli její nabídku přijmout. Měli jsme pak pro sebe celou chatku s palandami, ale hlavně kamna.
Babička nám několikrát dala mravokárné kázání. Pozvala nás také na domácí chléb a podarovala nás sáčkem mořských plodů do polévky, které shodou okolností zakoupila od závozníka ryb, který nás předtím svezl do města.
Při našem odjezdu a placení babička nezapomněla zdůraznit, že normální cena je 20 000 za noc, ale protože tu zrovna moc turistů není, tak pro nás udělali výjimku.
V Juntě pomník diktátora
Během našeho pobytu se mi podařilo udělat průzkum okolí, při kterém jsem zjistil, že v nejbližším okolí vůbec nic zajímavého není. Tedy když nepočítáme památník diktátora Augusto Pinocheta, kterého zde mají ve velké úctě. Stavbou silnice Carretera Austral totiž obyvatele La Junty vysvobodil z izolace. Za to mu zde zřídili památník uprostřed silnice.
Bez auta a možnosti přepravy na dlouhé vzdálenosti tu člověk sám nezmůže zhola nic. Může si samozřejmě najmout nějakou místní agenturu, která ho za patřičný peníz povozí, kam si zrovna zamane.
To ale není způsob, kterým bychom chtěli cestovat.
Cesta do Coyhaique
Zůstali jsme ve vesničce La Junta nakonec dvě noci a využili nabídku od pána z restaurace, který nás za 10 000 pesos (cca 330 Kč) na jednoho vzal s sebou na pětihodinovou cestu do města Coyhaique.
Na nezpevněných úsecích se náš řidič nezapomněl důkladně pokřižovat. Mezi řečí nám cestou také připomněl místní mantru na téma peněz: „mucho euros, cómo ustedes“ tedy v překladu: „mnoho eur, jako máte vy“.
Je to oblíbená výmluva místních na jakoukoli stížnost návštěvníků na přemrštěné chilské ceny. Bezpečně jsme s ním však dorazili do Coyhaique, hlavního města regionu Aysén…
You must be logged in to post a comment.