Vítejte v Německu

Kámen značící vzdálenost do Santiáda de Compostela
Hraniční kámen Svatojakubské cesty

Odpočatý jsem překonal státní hranici a posunul výpravu do další fáze. V Bavorsku mě první lidé přivítali typickým „Haló“ a překvapila dobře značná trasa Svatojakubské cesty. První zastávkou v Bavorsku je obec Neukirchen. A světe div se, měl jsem štěstí.

Sedmý den cesty jsem si odpočinul a nabral novou sílu. V penzionu u Černého Orla v Kdyni, jsem se natolik zabydlel, že jsem před odchodem pociťoval předcestovní nervozitu. Tentokrát i kvůli tomu, že státní hranice byla na dosah a člověk neví, co bude dál.

Putování neznamená samotu

Nervozita však hned po prvním kilometru pomilula. Potkal jsem totiž paní Marii, jež mě nejen nasměrovala dál, ale rovněž mě i příjemně pohostila před dlouhou cestou. Následně jsem ještě při sestupu z vrchu Ráj konzultoval situaci za hranicemi s panem Rýsem, jež v Bavorku dlouhá léta pracoval. Zjistil jsem tak, že není čeho se obávat.

Hranice jsou přežitek

Kolem druhé hodiny jsemm dorazil na státní hranici. Nachází se zde pouze zchátralé budovy, stařičké hraniční kameny a cedule označující jednotlivé státy. Hranicím dominuje cedule Evropské unie na obou stranách. Kvůli nedostatku informací mě velmi potěšila mapa Východobavorské cesty do Santiaga.

Pod mapou navíc stojí kámen upozorňující poutníky, že Santiago de Compostela je vzdálené už jen pouhých 2825 kilometrů. Překvapila mě navíc velmi dobře značná trasa, jež mě hned od první křižovatky neomylně vedla dál.

Jeden den, dvě razítka

Doposud jsem si lámal hlavu, jak seženu patnáct razítek potřebných pro vystavení dokladu o vykonání poutě (tzv. Compostelu). První kroky na bavorské straně však mé pochyby rozptýlily. Necelý kilometr od hranice se totiž nachází kaplička se záhadnou skříňkou označenou motivem svatojakubské mušle. K mému úžasu skříňka skrývala právě památeční razítko.

Trasa je s mnohými zastávkami velmi tematicky uzpůsobená přímo pro poutníky do Santiaga. Na jedné takové mi místní pán hrdě představoval místní poutní zastávku. Upozornil mě přitom na další skříňku s razítkem a památeční knihou, do které jsem se za jeho odborného dohledu podepsal.
Němčina přitom nebyla na obtíž. Základní informace, jako odkud, kam a jak dlouho jdu, jsme si vysvětlili i s absolutně nulovou znalostí němčiny. Přitom jsem si stanovil další postranní cíl: naučit se od místních německy co nejlépe to půjde.

Neukirchen b. Hl. Blut

Kolem osmé jsem dorazil do poutního města Neukirchen, s klášterem v němž jsem plánoval přenocovat. Jak už to ale bývá, plány se mění. Na zvonky nikdo nereagoval a při obchůzce kláštera na mě navíc vyběhl pes, načež jsem statečně zmrznul. Nepokousal mě a tak jsem pomalu vycouval zpět za branku. Opět jsem našel faru a opět bylo jedinou odpovědí „ne“.

Nakonec mi kolem jdoucí pán poradil hotel Linde, ve kterém přebývá údajně za 35 eur za noc i se snídaní. Pan majitel mi však na místě prozradil cenu 50 eur. To bylo bohužel moc a tak jsem vyrazil dále. Vzápětí mě však doběhl a nabídl mi jakýsi dětský pokoj za 25 eur. Byl v podstatě normální menší pokojík s vlastní koupelnou. Místo příjemné, hodina pozdní, a proto jsem neváhal.

Díky tomu jsem zároveň sehnal první zahraniční čtenáře, takže mě v nejbližší době čeká příprava další, alespoň základní, jazykové verze. Další zastávkou vzdálenou zhruba 20 kilometrů je Kotzling.