Hranice padají: Prvních 100 kilometrů pokořeno

Šumava, hranice s Německem
Pan chobotnička vyhlíží hranici s Německem

Zpočátku se mi šlo svižně, poté méně a nakonec jsem musel značně zpomalit. Poslední úsek do Kdyně jsem se víc ploužil, než šel. Nakonec mám ale první třicetinu cesty za sebou. Čeká mě jednodenní odpočinek před hranicemi a vyřízení administrativních náležitostí, jako je cestovní pojištění atp. Státní hranice s Německem je však už nyní na dohled.

Rychlým počátečním tempem jsem nohám naložil víc, než bylo třeba. Proto jsem poslední čtyři a dvaceti kilometrový úsek mezi Klatovy a Kdyní, šel s mezipřestávkou dva dny. Nohy mám zespoda ošlapané, zřejmě z nedokrvení mi natekl pravý palec a puchýře už naštěstí ani necítím. Když jsem si tenkrát zlomil malíček, doktor mi říkal, že lidé při chůzi ani nepoznají, když by jim chyběla třetina chodidla. Jelikož jsem došel posledních 12 kilometrů v pohodě i bez přenášení váhy na bolavé a oteklé prsty, tak na tom něco určitě bude.

Pomalu, ale jistě

Pomalu, ale jistě jsem dorazil do Kdyně, posledního většího města před státní hranicí, které je zároveň dost daleko na to, aby místní nesrovnávali cenovou hladinu s Německem. Zaplatil jsem si dvě noci v místním penzionu. Ještě, že tak, hned na to následovala silná průtrž mračen, jíž jsem naštěstí přihlížel pouze z okna.

Aktuálně je třeba vyřídit nezbytnou administrativu. Cestovní pojištění, neuhrazené faktury, slíbené články do práce a vše co je lepší zařídit ještě „doma“. Předpokládám, že otoky nohou do zítra (úterý 14. 6.) povolí a přesně po týdnu od startu se s přáním, aby se mi jako doposud vyhýbaly slibované bouřky, vydám vstříc státní hranici.

ČTĚTE DÁL:
Cíl cesty: Santiago de Compostela