Vynucený přesun mě na Svatojakubské pouti dovedl na lavičku setkání. Poznal jsem díky ní úžasnou rodinu, jež mi umožnila si v klidu odpočinout a zahojit si nohy v pohodlí domácího prostředí.
Z Eichstattu jsem po velmi krátkém oddechu vyrazil dál po Svatojakubské poutní cestě směrem k městu Donauworth. Komáři opět nastoupili, a proto jsem šel zahalený, jak to jen šlo. Naštěstí bylo chladno a tak byla chůze v černé bundě snesitelná.
Náhodná setkání
K večeru jsem pomalou chůzí dorazil do obce Rennersthofen. Možností ubytování bylo opět poskrovnu. Abych se zamyslel co dál, sedl jsem si uprostřed městečka na široko daleko jedinou lavičku. Z vrat přilehlého domu vzápětí vystoupil Emil, a když mě spatřil, pronesl: „Ahoj, chtěl bys u nás přespat? Já sice zrovna odjíždím, ale za chvíli přijedou rodiče a určitě tě rádi ubytují.“
Informoval mě, že nemají telefon a tak jim nemůže zavolat. Po krátké rozmluvě jsme se rozloučili a já čekal. Po chvíli opravdu dorazil starší pár. Už z auta se na mě ze široka usmívali. První slova mých hostitelů zněla: „Ahoj, já jsem Angela a tohle Franc, jestli hledáš nocleh, můžeš zůstat u nás.“
Poté mi prozradili, že mají velký dům a žijí v něm sami. Rádi proto ubytovávají návštěvníky. Lavička před domem je tradičním způsobem setkávání se sousedy i kolemjdoucími. Z toho důvodu ji také každý den umisťují před dům. Ukázalo se, že nejsem první návštěva podobného typu a očividně je náhodné setkávání s lidmi velmi těší.
V pohodlí domácího prostředí jsem si tak mohl dopřát nezbytný čas na odpočinek svalů a zahojení chodidel.
Čtěte dál:
Zachráněn na poslední chvíli
—————————–
Aktualizováno v roce 2020: S odstupem času se nyní můžete rovnou podívat na výsledek Svatojakubské poutní cesty aneb jak, kudy a po které trase jsem dorazil do Santiaga de Compostela (čtěte více zde). Co jsem s sebou nesl za vybavení (čtěte více zde) a případně se můžete podívat na video záznam besedy z této životní pěší pouti (čtěte více zde).
