Svatojakubská cesta: Slunce, koupání v horských jezerech a spaní venku

Jeden nocleh u místních na Svatojakubské cestě vystřídalo z úsporných důvodů spaní venku. Při krásném počasí se však okolo jezer v alpských údolích šlo, spalo i koupalo krásně.

Cestou po Svatojakubské pouti směrem do španělské města Santiago de Compostela (čtěte více zde) jsem ve Švýcarsku z města Rapperswil ještě prošel několik prudkých přeháněk, pak se už ale udělalo krásně. Se stoupáním o 500 výškových metrů to byla první horská tůra. Po jeho překonání jsem prošel městem Einsiedeln s úžasným klášterem, jemuž vévodí černá madona. Ten den jsem měl v plánu překonat další pohoří a zároveň i nejvyšší bod celé švýcarské trasy. Pokořil bych tím převýšení 1000 metrů v jednom dni. Svatojakubská cesta tomu však chtěl jinak.

Sotva jsem vyšel z města, začalo mě prudce píchat v kyčli takže jsem nemohl pokračovat. Pomalu jsem se dobelhal do zhruba osm kilometrů vzdálenému městečku Alpthal. U řeky jsem si sedl na lavičku a při jídle jsem si chtěl rozmyslet co dál. V tu chvíli však šla kolem Regina se svým psem.

Jedním pohledem shlédla svatojakubskou mušli (wiki zde) na mém batohu a chudou večeři, tak mi okamžitě nabídla nocleh i přesto, že neuměla ani slovo anglicky. S jejím dva a osmdesátiletým manželem, který nějaký čas žil nedaleko Londýna, jsem si však již popovídal víc. Obdržel jsem postel, jídlo a chvíli klidu pro sebe.

Přechod pohoří a nocleh v seníku

Ráno noha přestala bolet a tak jsem vyrazil překonat nejvyšší bod ve výšce 1414 m. n. m. při pohoří Haggenegg. Z vrcholu následoval prudký sestup o 1000 metrů níže, až jsem dorazil k rušnému turistickému městečku s klášterem Brunnen, jež leží u Lucernského jezera. Je to zároveň dělicí čára mezi kantony Schwyz a Nidwalden.

Odtud trasa vedla krátkou plavbou na druhou stranu jezera. K večeru jsem pak dorazil k městečku Beckenried, kde jsem u vody plánoval přespat. Nalezl jsem však pobřeží poseté soukromými chatkami bez jakéhokoliv přístupu k vodě. Před městem jsem tak ilegálně přespal v seníku.

Pět dní u jezer

Krásné počasí přímo vybízí ke koupání. Měl jsem trochu obavy, že alpská jezera budou studená. Lze předpokládat, že výhled na zasněžené Alpy nevěstí žádné teplo, ale po celém dni na slunci a s další vidinou spánku v seníku, jsem ani jedinkrát neodolal. Možná i proto, že spaní venku znamená výdaje pouze za jídlo a díky tomu jsem si mohl dovolit luxus v neskutečně předraženém Švýcarsku tolik nespěchat. Absenci sprchy mi tak plně vynahradilo koupání v jezerech.

Připravil jsem si proto program podle svých představ: brzo vstát, jít tak do jedné hodiny odpoledne, pak strávit polední siestu koupáním u jezera a v pozdním odpoledni pokračovat dál až tam, kam mě nohy donesly.

Cesta bratra Klause

U městečka Kerns jsem přenocoval v dalším seníku. Svatojakubská cesta pak prudce sestupuje do údolí po poutní cestě bratra Klause (více na wiki zde). Byl to místní zámožný farmář, vojenský důstojník a nejspíš i soudce, který předal světský majetek dětem a stal se poustevníkem. Trasa prochází kolem několika kaplí, jež byly vystavěny na místech jeho působení a v místě původní poustevny. Bratr Klaus je také významnou postavou švýcarské historie, jelikož pomohl vyjednat tzv. Stanský mír (podle nedalekého města Stans), jímž zabránil občanské válce.

V údolí cesta přechází hranici kantonu Nidwalden a stoupá v kantonu Obwalden do města Flueli kde dodnes stojí jak rodný dům, tak dům, jenž bratr Klaus vlastnoručně postavil, než se vydal na poustevnickou dráhu.

Nejlépe jsem však přespal u asi nejmenšího Lungernského jezera. Zhruba v půli cesty kolem jezera k městu Lungern se nachází odpočívadlo se stoly, záchodem a přístupem k vodě. Před spaním jsem se vykoupal a pak si ustlal na jednom z prostorných stolů. Nakonec v byl v ten den zrovna úplněk, což zakončilo povedený den. Aniž bych to tušil tak mi každý nocleh vyšel těsně před dalším prudkým stoupáním.

Brunigský průsmyk

Ráno mě tak čekal výstup lesem po zbytcích staré římské cesty a průchod nádherným Brunigským průsmykem. Zde trasa vede po původní historické Svatojakubské cestě. Při výstupu jsem potkal skupinku místních dětí na výletě. Vedli s sebou tři lamy plně naložené bagáží. Myslím, že české tábory mají ještě co dohánět. Někde v těchto místech jsem také překonal další hranici a přešel do kantonu Bern.

Přes nádhernou, historicky zachovalou a prakticky celodřevěnou vesničku Brienzwiler jsem došel k města Brinez na okraji stejnojmenného jezera. Plánoval jsem zde přenocovat v mládežnické ubytovně. V době mého příchodu měli ještě volná místa a tak jsem si nabil telefon, vypral prádlo, polelkoval na soukromé pláži u ubytovny.

Při otevření recepce mi však sdělili, že je již kvůli internetovým rezervacím plně obsazeno. Nabídli mi sice nouzovou postel v pokoji pro asi 20 lidí, ale to jsem odmítl, jelikož bych se v přeplněné místnosti stejně nevyspal. Jako omluvu jsem se ještě vykoupal a pak na louce za městem v klidu a bezplatně přespal.

Čtěte dál:
Déšť až k Curyšskému jezeru
Vybavení: Co s sebou na půlroční pochod

—————————– 

Aktualizováno v roce 2020: S odstupem času se nyní můžete rovnou podívat na výsledek Svatojakubské poutní cesty aneb jak, kudy a po které trase jsem dorazil do Santiaga de Compostela (čtěte více zde). Co jsem s sebou nesl za vybavení (čtěte více zde) a případně se můžete podívat na video záznam besedy z této životní pěší pouti (čtěte více zde).