Na cestě jako doma

Německá část švýcarské trasy přechází ve francouzskou u Friburgu
Změna značení trasy

Potkávám opakovaně stejné lidi a cesta mi tak připadá jako domov. Prudké deště mě jako zázrakem míjí a přes den mohu v klidu jít. Dorazil jsem do francouzského Švýcarska.

Stará radnice ve Švýcarském Interlakenu
Interlaken

Pokračoval jsem kolem jezera Brienského jezera až do města Interlaken. Už podle názvu město leží mezi jezery a to konkrétně Brienzkým a Thunským. V pozadí města vystupují nádherné zasněžené hory. Někde mezi nimi se nachází i nejvyšší hora Švýcarska Matterhorn. Město má nádhernou starou architekturou a řeku protékající středem. Jednoznačně stojí za návštěvu, což ostatně potvrzují i davy turistů. Proto jsem se ani zde dlouho nezdržoval. Kde jsou turisti, tam je draho a ve Švýcarsku to platí dvakrát. Při průchodu jsem potkal francouzskou rodinu, jíž jsem občasně potkával již dva předešlé dny.

Nedlouho po průchodu městem jsem v parném počasí dorazil k Thunskému jezeru. Je to první jezero, kolem nějž jsem v horku vydržel jít celý den. Nejspíš i proto, že cesta vedla po okolních svazích převážně ve stínu. I tak jsem zde překonal velká převýšení. V pozdním odpoledni jsem si dopřál zaslouženou koupačku. Jezero však bylo k mému překvapení velmi studené a tak jsem se jen rychle osvěžil, zasušil a mazal dál.

Večer kolem osmé jsem dorazil až k městu Merlingen. Čím dál tím víc mě lákala nabídka poutnické ubytovny, jež inzerovala pod každou značkou. Pozvánka mě provedla skrz celé město, kde jsem nakonec podlehl vábení sprchy a postele. Místo spravuje komunita křesťanských bratří. Zde jsem potkal německý pár, jež si jako dobrovolníci za stravu a ubytování dopřávají dovolenou ve Švýcarsku. Prý i na jejich poměry je tu tak draho, že tu raději nic nekupují. Opět jsem potkal francouzskou rodinu, a jelikož po chvíli začalo pršet, potěšil mě nocleh pod střechou dvojnásob.

Konec jezer

Ráno jsem vyrazil dál po břehu jezera do města Thun. Při průchodu jsem potkal Polku, již jsem před několika dny zanechal vlastnímu osudu, jež mě však díky mému lekování u vody a za pomoci lodní zkratky dohnala.

Po chvíli jsme se opět rozloučili a já vyrazil napřed. Cesta vedla ještě v posledním úseku kolem jezera, avšak pěkný kus zacházkou. Při hledání zkratky jsem se ztratil. První paní, jež mluvila anglicky, mě ve snaze přiblížit mému směru odvezla zpět do centra. Poradila mi však kratší cestu přímým směrem. Bohužel však znala cestu nejspíš jen autem a tak jsem při hledání cesty zjistil, že jdu úplně jinam. Pomocí navigace v telefonu jsem se donavigoval doprostřed vojenské základny. Trochu mě znervóznila kolem jezdící vojenská technika, ale nakonec jsem se vymotal a to překvapivě blízko mé trasy.

V pod večer jsem absolvoval prohlídku vodního mlýna se stále funkčním kolem, který však už pouze vyrábí elektřinu. Pan majitel mi ukázal ještě listy ke katru, pro které však již také nemá využití. Jako dva bývalí mlynáři jsme se německy domluvili mými základními slovy již tak dobře, že jsme si porozuměli. Opět jsem střetl francouzskou rodinu. Vyměnili jsme si adresy a popřáli mnoho zdaru do další cesty, jelikož se moji spolupoutníci vydali do rezervovaného ubytování a já plánoval jít dál.

Koupání v řece a skrýš před slejvákem

Hledání místa na bezplatný nocleh však dlouho netrvalo. Nedaleko obce Wattenwil se mi podařilo najít plac pro jakýsi prapodivný sport (hod ozubenou koulí). K němu náležela stříška s uzamčenou budovou a vedle byla řeka. Vykoupal jsem se tedy ještě za hezkého počasí v řece a uvařil si stylovou večeři z pytlíkové polévky s bramborou a mrkví.

Chvíli na to se spustil prudký déšť, a tak jsem velmi ocenil i střechu nad hlavou. Sestavil jsem si spaní ze dvou laviček a od cesty se zakryl dvěma sklopenými stoly. Odcloněn od pohledů případných kolemjdoucích a pod střechou jsem v suchu přenocoval.

Ráno ještě lilo, než jsem si však sbalil vybavení, déšť ustal a já vyrazil do krásného dne. Vyšplhal jsem kopec a vyrazil směrem na Friburg. Kolem poledne jsem se opat shledal s francouzskou rodinou a společně jsme prošli půl dne, než se oddělili kvůli dalšímu rezervovanému ubytování. Jelikož bylo kolem třetí, tak jsem pokračoval dál. Prošel si nádhernou starou dlážděnou cestu, jež vedla do kopce k obci St. Antoni. To už bylo k večeru a narazil jsem zde na výborné poutnické ubytování. Za 20 franků jsem přespal v poutnickém domku, který majitelé přestavěli z tři sta let staré sýpky. Z okna jsem pak už jen sledoval další slejvák, který vydržel celou noc.

Friburg jako hranice mezi francouzštinou a němčinou

Německá část švýcarské trasy přechází ve francouzskou u Friburgu
Změna značení trasy

Ráno opět vyrazil dál po prastaré dlážděné cestě. Brzy jsem si všiml výrazné změny. Místní čím dál častěji zdravili francouzsky. Nedlouho poté jsem narazil na ceduli vysvětlující změnu značení a název mé trasy ve francouzštině. Friburg je totiž hranicí mezi německy a francouzsky mluvící částí Švýcarska. Vstupem do města němčina skončila. Dál už bylo možné slyšet pouze francouzštinu.

Friburg zároveň vyhlašuji nejhezčím městem trasy. Možná proto, že lidé zde žijí rušným životem, nebo kvůli nádherné dochované architektuře města. Možná také proto, že jsem se zde i přes veškerý ruch, prodejní stánky a trhy ani jednou neztratil. I bez toho je to nádherné historické město.

Vietnamský klášter

Vietnamsský klášter ve švýcarském Orsonnens
Vietnamci v Orsonnens

Vysoká finanční náročnost švýcarské cesty mě neustále tlačila kupředu. Nezdržoval jsem se proto ani zde a pokračoval co nejrychleji dál. Přešel jsem další hranici kantonu a k večeru dorazil už celkem vyčerpaný, s palčivou bolestí v chodidlech, ke klášteru v Orsonnens. Byl sice trochu mimo cestu, zato však vypadal jako nejslibnější možnost ubytování za rozumných podmínek.

Jako v jiné části planety jsem si připadal, když jsem zjistil, že klášter spravují vietnamští mniši a jeptišky. Přestože jsem měl už jen velmi málo jídla, přál jsem si z úsporných důvodu pouze nocleh a po důrazném odmítání večeře i snídaně mi moji hostitelé nabídli nocleh včetně snídaně za pouhých deset franků. Má poslední bankovka byla 50 franků. Mnich neměl nazpět a tak si nakonec můj hostitel vzal pět eur, načež jsem mu ještě vnutil poslední českou stovku, jíž přijal jako pěkný suvenýr.

Čtěte dál:
Slunce, koupání v horských jezerech a spaní venku
Vybavení: Co s sebou na půlroční výlet